Můj(legendární) maturitní ples

Když jsem před půl rokem koukala do diáře na datum 11. listopadu, nikdy by mě nenapadlo, že ten den přijde. Tenkrát jsme se nad tím tupě usmívali a říkali si:,,Cože? Už?“ Ten čas avšak tak rychle letí, až doletěl k osudnému pátku. Ráno v Roháči přípravy šly hladce. Kluci neomdleli při nafukování balónků, holkám neupadly ruce od stříhání ani se nepřilepily ke zdi lepenkou a vše bylo připraveno na večer.

S klasickým ,,nestíhám“ jsem přiběhla v pět hodin do šatny ověšená jako vánoční stromeček s baťohem na zádech, sukní v jedné ruce a v druhé s krabicí lineckého cukroví. Než jsem stačila popadnout dech, spolužáci mi ho opět vyrazili. Během čtyř let se z nedomrlých pubescentních dětí stali dospělí lidé. Všem to ohromně sluší. To víte, je rozdíl mít na sobě krásné šaty a kvádro namísto mikiny a riflí.

Mimo jiné se mi povedlo úplně vytěsnit studentskou hymnu. Snažím se to dohnat, ale v sále je plno a je na čase ukázat naše předtančení. Následuje šerpování, projevy, přípitek a sbírání peněz. Nestačím zdravit lidi a pociťuji návaly štěstí. Tak takové to je mít maturitní ples… Bohužel poprvé a naposled!