Pro jeden den ...

Na jeden jediný den jsem chtěla mít ty nejkrásnější šaty na světě, být ta, za kterou se ohlédnou s úžasem. Ale ne s úžasem nad ostudou, kterou jsem zase provedla.
V ten jeden den byl mým přáním střed pozornosti, kdy by ze mě měli respekt. A já šla ulicí a neupadla. A neměla díru na košili.
Přála jsem si, abych byla slyšet jen decentně a se vším klidem. A usmívala se jako slušná slečna.
Na jediný den si smět koupit, co se mi líbí. Krásné tričko, šaty ... boty, které už půl roku obdivuji za výlohou. Vidět moře z vysokého hotelu a nemuset přemýšlet, kolik mi zůstalo v kapse na další ráno. A v jeden den se smát a vrátit se domů bez starostí a strachu, kolik modřin přibude nám. Vrátit se bez křiku a bez hádek.
Nedívat se na ruce, co zase něco zbouraly, neposlouchat slova, co někoho urazí, být žádaná a oblíbená, mít hodnost slušné slečny. Udělat radost rodičům, dokázat jim i pomoct ... a nepřidávat další starosti, žádné další problémy v tomhle dni.
Jít a nic nerozbít, nikomu neublížit a nezranit. Splnit sny těm, které trápím. A snad trochu, aby mě měl trochu někdo rád, aby si se mnou jen zase nehrál, tohle, tohle bych si v tom dni přála.
Ale já, ač jsem snílek nejsnílkovatější, vím, že z jednoho dne se člověk probudí. A zas budu mít nečitelné písmo a hlučný smích. Opět se krásných šatů nedočkám, opět budu pouze ... já.