O zodpovědnosti a rozhodování

Bylo jednou jedno děvče a to se děsilo zodpovědnosti. Vždy se snažilo chovat rozumně, ale často mělo problém rozeznat, co rozumné a správné je. Potom ta zodpovědnost začala postupně, po malých dávkách přicházet. Jednou byla zodpovědná za to, potom za ono, ale nikdy nebyla šťastná, protože to vždycky nějak pokazila. Sem tam to chtěla vzdát, někdy jí blesklo hlavou - chybami se člověk učí, ale poučení ne a ne přijít. Stále dělala tytéž chyby, stále se neuměla rozhodovat a nejvíce trpěla, když měla rozhodovat za druhé, nebo o něčem, na čem záleželo.

Jednou byla vybrána do zodpovědné funkce, protože tam nikdo nechtěl a ona doufala, že to nebude tak těžké a že to zvládne. A potom přišlo rozhodování. Stála před těžkou otázkou. Bylo těžké se rozhodnout - ani jedna možnost jí totiž nepřišla úplně správná a už vůbec ne jednoduchá. Nakonec řekla ano, protože uvěřila, že je to pro dobrou věc, že je to pro to, aby všechno bylo hezčí. A potom si začala přát, aby se o tom nikdy nemusela rozhodovat. Aby s tím neměla nic společného. Začalo jí docházet, že i když myslela, že je to pro dobrou věc, ne vše bylo úplně pravdivé, ne všechno bylo korektní, ne všechno bylo tak jasné a fér, jak to vypadalo. Došlo jí, že tím, co udělala, se všechno možná ještě zhorší. Že to, proti čemu chtěla bojovat, možná ještě víc podpořila. Přála si, aby s tím neměla nic společného. Styděla se za sebe, za to, co udělala a chtěla vrátit čas. Netušila, co udělat, aby napravila svojí chybu. Vždy, když na to pomyslela, vše se v ní sevřelo. Vždy, když se přiblížila k někomu, nebo něčemu, co jí to připomnělo, měla chuť utéct někam pryč, daleko od toho.

Proč nemůžeme vědět předem, kam naše rozhodnutí povedou? Proč nemůžeme vidět předem stinné stránky našich rozhodnutí? Proč si to všechno uvědomíme pozdě, až když nám to vmetou do tváře. Proč nedokážeme jasně myslet už od první chvíle?

A proč, do háje, existuje zodpovědnost? To se mám tvářit a chovat jak idiot, abych nemusela být zodpovědná?