Vlaky

Vlaky


Cestuji vlakem. Stále. Stále….Žiju ve vlaku, dýchám ve vlaku, smrdím ve vlaku, seru, bliju, chcípám...ale většinou ne…většinou žiju. Hladuji ve vlaku. Obvyklý hlad. A vlak… I teď. Obvyklý vlak s obvyklým zpožděním. Nepostradatelný. Vlaky mají to, co moje kdysi dávno rozbité auto nemělo. Atmosféru. Nebo ducha. Většinou jsou téměř prázdné, možná proto, že cestuji v noci. Nebo nad ránem. Lidi jezdí s autama, pokud se zrovna necpou, nechrápou, nešoustají, anebo nevykrádají banky. Ale to taky jde za jízdy. Tak nevím. Lidi jezdí do práce autama, dusí se v nich v depresivní agónii z klaustrofobického miniprostoru. A strácejí ducha. Auto taky nemá ducha. Izoluje. Zabíjí uvnitř i zvenku. Vraždí...
Vlaky ne. Vlaky žijou životem lidí, které vezou. Mají rytmus. A poskytují prostor. Lidi mají taky rytmus. Jíst, srát, spát. Cestuji vlakem, protože vlak žije mým životem. Ví o mně. A ví o lidech. Všechno. Protože tak, jak oni tupě zírají do jeho nocí zčernalých oken, tak on nazírá do jejich očí. Do jejich duše. Lidi můžou ve vlaku mluvit, spát, lhát. Taky jíst, zvracet, souložit, číst, krást, srát, chcát, chodit, ležet. Někdo ve vlaku i žije. Každý je ve vlaku. A žije. Někdo víc.
Ve vlaku je skvělý poslouchat. Obyčejný vlak, obyčejné příběhy. Obyčejní lidi co nemají auta a proto žijou. Co nemají prachy a taky proto žijou. Já taky žiju. Několik životů, společný příběh. Chlápek, co nikoho nezajímá, nepostradatelný. Možná zrovna pro holku, která do sebe hustí cosi z popsaného sešitu. Dva hlasy, které nejsou vidět a kecy, co stojí za hovno anebo možná říkají víc než se zdá : …“jsme byli s partou na staďáku. Vymlátit lesáky vole…serou. Helča, ségra…a …jó vole, si piš, dostali…ne, deset. A jich aspoň padesát vole“…Dvě holky, které žijou naplno. Jedna skopala se segrou lesáky. A s Helčou. Padesát lesáků, to stálo za pohled. Našel jsem ji a otipoval na sedmnáct, možná míň. Je to těžký, člověk se dnes lehce splete. Ta druhá byla o poznání starší, to jsem poznal na očích. Ojetý, prázdný pohled nikam. Nezajímalo ji to. Možná pije. Možná to byla matka tý sedmnáctky, ale dneska se člověk snadno splete. Možná spolu taky šoustají, ale to se taky snadno splete. Nezajímal jsem je. O nic víc než průvodce, co zrovna smutně zíral na mojí jízdenku. Kdoví, možná byl jako dítě týranej, anebo je nešťastně ženatej. Nebo možná obojí. A teď dělá práci, co ho ubíjí a čeká, až to všechno skončí. Všichni čekáme až TO skončí.
Vlaky poskytují prostor pro příběhy. Poskytujou kontext. A povzbuzují fantazii. Auta ne. Vlaky spojují ducha. Auta izolují, zabíjí. Moje auto mně taky málem zabilo. Vlaky mají něco...Mají život. A serou na to, jestli spěcháš nebo ne. To je skvělý. Vlaky mají taky zpoždění a to je taky skvělý. Serou na to jestli přijdeš pozdě na schůzku, nebo třeba do práce. A pak tě kvůli tomu propustí a tobě se pak zhroutí celej život, protože neuživíš rodinu a nesplatíš dluhy a tak jdeš vykrást nějakou vesnickou banku, kde sedí za upatlaným okýnkem zvadlá padesátka co pak ječí jak siréna takže ti nezbývá, než ji umlčet tím co je po ruce, třeba tužkou co jí vrazíš do krku. Pak jí pro jistotu ještě rozmlátíš hlavu na sračky, protože jseš stejně nepříčetnej jako ona před minutou. A takovej vlak i se svým zpožděním je pak úplně mimo hru, co ji vlastně sám rozjel. Napsal úvod…drsný příběh a to stačí. Nejlepší režisér. Jezdit vlakem je skvělá věc. Je to příběh, jehož konec je za oknama. Je to život lidí v něm, co vědí víc, než možná já, nebo taky vědí úplný hovno. Dcera, co šoustá s matkou, zmatený průvodčí, holka, která čte svůj osud z poznámek v sešitu. Nebo tuctový chlápek. Co má v hadrovém baťohu naleštěnou devítku a chystá se vybrat malou banku s nic netušící ženskou za okýnkem. Možná nic nepochopil. Ví hovno o vlaku. Jdu žít... Jdu srát...