O...lidech

Lidi


O lidech se dá psát furt. Taky se o nich píše. Když si to vemete, vždy se píše o lidech. Nevím, že bych někdy četl něco, co by bylo o něčem jiném než o lidech. Třeba o stromech. Nebo o sklenicích. A co takhle detektivka, co by nebyla o lidech. Jenom o věcech, co s nima lidi nemají nic společného. Něco vlastně nakousl Čapek ve svých knihach, ale to bylo v konečním důsledku taky o lidech, jen je hráli zvířata. Skvělá věc. Ale co takhle psát o vodě. O ohni. Větru. Nebo něco podobného. Proč takhle někdo nepíše. Možná by to nikdo nedokázal.Nebo možná taky jo, ale četl by to vůbec někdo? A tak se píše o lidech. Protože lidi se mají rádi. Ne navzájem. Rádi se pozorujou. Taky ne navzájem. A lidi si taky ubližujou. Navzájem. A pak o tom píšou, nebo třeba spívaj. Lidi píšou o lidech, protože o jiném psát nedokážou. Pak se ještě cpou. O tom teď píšu já, protože četl by někdo něco, co by nebylo o lidech? O něm..? Lidi o sobě rádi čtou a já jim tuhle zálibu s potěšením dopřeji. A tak o nich TAKY píšu...
… jak v kuse do sebe ládujou neskutečné kupy jídla, které před tím dokonale vydestilovali a taky procpali chemii. Jak se k smrti přežírají a pak k smrti hubnou Dělají to protože jsou lidi. Zvíře ne. Nemá rozum. Má jenom pud. Instinkt. Tak se necpe. Ale některé zvířata jsou už taky tak zblblé, že chtějí se podobat lidem. A pak chcípají, protože jdou proti vlastní přirozenosti. Lidi chcípaj taky. Přirozeně. A když ne, tak znají způsob. Bůh musí zvracet. Anebo ne a pak je stejnej. A možná je horší, než si všichni myslíme. Bůh tě má rád, tak ti dal rozum. Povýšil. Naučil tě vítězit. Přemýšlet. Jíst zvířata. Zabíjet zvířata pro potěšení. Taky lidi. Bůh tě má fakt rád, tak ti dal peníze. A taky zbraně, aby si je chránil. A skvělý auta. A drogy. Bůh ve své laskavosti dal lidem atom nebo čip nebo taky net…. Taky skvělá věc. Země není balón.
Lidi občas i čtou...o sobě. A taky se množej, protože hodně chlastají, nebo berou drogy a pak šoustají s kdekým a s kdečím. Víc lidí, víc slov. A taky víc sraček. A pak si nahrávají své sny a než usednou k televizi, aby se kochali svou jedinečností, naložejí si plné mísy něčeho a mlaskavě vzdychají nad příběhem stejně stupidním jako sám autor..jako voni…. Sypou do sebe tuny zkaženýho jídla, chlastaj litry chemie, alkoholu a přitom v teple sledujou sami sebe v každodenní násilí v přímém přenosu. Válka v Iráku. Hamburgr. Genocida. Stejk s hranolkama. Hladomor v Africe. Nanukovej dort.
Lidi jsou bezedná studna inspirace. Poskytujou kontext. A jsou víceméně všichni stejní. Stejně hloupí. Vědí o sobě toho tolik, že jsou z toho pak úplně zmatení a dělají pak neskutečný hlouposti. Produkujou spousty sraček, ve kterých pak nakonec utonou, nebo se taky nima cpou až se dusí. A pak produkujou další sračky, aby se zbavili těch původních, až nakonec poserou úplně všecko. Celej svět. A odnesou si to nevinní. Copak kočka, nebo pes nemají toho samého boha co člověk? Nebo on je jejich bůh? Tak nějak. Lidi jsou sami sobě bohem. Vemte si takového alkoholika. Chlastá jak duha. Vědomě ničí sám sebe, likviduje si mozkové buňky po milionech. Načisto z toho zblbne. A je mu pak na chcípnutí zle a tak se nacpe práškama, aby mu nebylo blbě a mohl zase chlastat. To samý narkoman. Než veme drogu…nikdo ho nenutí… je docela v pohodě. Ale chce být ještě víc v pohodě a tak ví jak na to. Během pár týdnů je dočista rozesranej. Zvenku i zevnitř. Kus hovna co nepatří nikam. A on to pak taky dobře ví. A ví mnohem víc. Zná cestu. Bůh dal lidem drogy. Cesta do pekla je opět kratší.
… lidi jsou na tom dost blbě. Strácejí rovnováhu. A vědí to. Je mnohem víc Hitlerů. Je mnohem míň Matek Terez. To taky vědí. Cpou se čipama, aby věděli o sobě ještě víc. A vědí. Komunikujou mobilama, nakupujou mobilama, šoustají mobilama a možná vymyslejí způsob, jak se mobilem taky vyserou.
…a milujou umění. Taky miluju umění což je skvělá věc, pokud se bůh nesplete. Někdy se to stává. TAKY NENÍ NEOMYLNÝ. Bůh dal lidem několik géniů. A naučil lidi, aby je milovali. A oslavovali. A když se náhodou spletl a dal jim nepravého, lidi ho stejně milovali. A milujou. A oslavovali. A oslavujou. Píšou o něm kupy sraček, točej kilometry filmu, cpou do učebnic. A když se pak zjistí, že génius umí ve skutečnosti úplný hovno, nikto si to netroufne říct. Jako v tý pohádce od Andersena. Ale občas se bůh taky strefil. Svět má Picassa. A taky Dostojevského. Nebo Shakespeara. A mohl bych pokračovat. Je skvělý, že je občas taky střízlivej.
O lidech se dá napsat spousta sraček, pokud vám není zrovna u toho nevolno, což mně právě v této chvíli je. Vždycky když píchnu do lidskýho hovna , musím se hodně přemáhat abych u toho neblil přímo na klávesnici. Jsem zatracene rozjetej, než abych pokračoval dalšími a dalšími žvástami o zrůdném experimentu zvaném člověk, protože hledat odpověď je jako kousat do skaženýho masa prolezlýho červama a doufat v přežití což je zrovna tak absurdní, jako život sám. A sežírá mně dobu myšlenka vyčlenit lidský druh z podstaty bytí při pohledu na skutečnost, že hodnoty, co se jimi bijou do prsou, jakožto hodnotami trvalými, jsou pouhým závanem smradu z božího prdu, pokud teda bůh, jak jsem již spomenul není míň než forma bezduchého pomateného organizmu zvaného lidská společnost.
Fakt mně v této chvíli přešla chuť pokračovat. Myšlenky zaplavují mé nitro, valí se na mně v dalších a dalších vlnách. Jsem zatlačen do bahna, špíny, zvratků pod jejich tíhou. Jo… O lidech se dá napsat cokoli a možná o nich ještě taky hodně napíšu, pokud nebudu opět zvracet. A pokud to bude míň bolet…