Z deníku slečny Nesmělé - I. část

Z deníku slečny Nesmělé - I. část

Můj život sám o sobě, ve skutcích, událostech a svojí vlastní náplni, se nijak zvlášť nevymyká z normálu, ovšem ne tak z psychologického hlediska, na druhý pohled, jako když obrátíte list.
Všechno co dělám, se na první pohled může jevit docela obyčejně, všedně, až dokonce nudně a ten, kdo si nedal tu námahu a nepoznal mě, mě nejspíš už nikdy ani chtít poznat nebude. Na první pohled nezajímavou, na druhý podívínskou, možná i zvláštní holku, nicméně v tom špatném slova smyslu. To celé, co ovlivňuje moje chování, co mění denodenně můj život a halí pocity vycházející z mého nitra tak, že když vyjdou na povrch, sama je nepoznávám, je paní nesmělost.
Vkradla se ke mě nepozvaně, nicméně celkem čekaně. Sama jsem v průběhu svého života pojala při porovnávání se s ostatními nejprve podvědomě podezření, že se ze mě stává až příliš tichá a uzavřená dívenka, což nebylo posléze těžké si potvrdit a neochotně přijmout jako nepříjemnou skutečnost, které se jen tak nezbavím - zdědila jsem tu paní po otci.

V každém období života mi byla přítěží. Jako malé dítě jsem se cítila vyloženě nešťastná ve společnosti někoho cizího a nesnažila se to zakrývat. Zatím jsem nechápala věci jako ,,chovat se tak, abych zapadla mezi ostatní" nebo ,,ach, co si o mě mohou asi myslet". Prostě jsem byla nesmělá a hotovo - nechte mě všichni na pokoji - nelíbíte se mi. V opačném případě, když mě na pokoji nenechali, jsem prostě utekla anebo, když to nešlo, schovala se pod máminy sukně. V obou případech jsem se potom rozbrečela. Později jsem se naučila svoji nesmělost maskovat, ale stále jsem, ač to navenek nevypadalo, v sobě cítila nepopsatelnou vnitřní bolest, kterou se postupem času sice podařilo postupně malinko utišit, ale...
V začínající pubertě jsem měla hrůzu z představy, že si na mě budou všichni ukazovat prstem jako na stydlivou a zakřiknutou a nebudou mě brát mezi sebe. Byla jsem introvert, ale vší silou a za každou cenu jsem se to snažila potlačit a chovat se tak, aby to vypadalo, že jím nejsem, což mi způsobovalo neustálé utrpení.
Nejspíš jsem byla nadprůměrně inteligentní, protože rodiče rozhodli, že po páté třídě půjdu na osmileté gymnázium, kam jsem se poté skutečně dostala. Moje prvotní socializační pokusy o začlenění se do kolektivu nebyly zprvu vůbec žádné a později velmi zoufalé. Vzpomínám si, že jednou o přestávce zničeho nic zařvala Vlasta, mimořádně extrovertní a oblíbená spolužačka: ,,No kdybych se měla rozhodnout, po kom by se mi nejmíň stýskalo, tak asi po Aničce. (To bylo samozřejmě mé jméno)." V tu chvíli mnou projelo cosi hodně bolestného. Asi musela vidět můj zoufalý výraz, protože po chvíli se opravila: ,,Né, asi by se mi stejskalo po vás po všech stejně."
Měla jsem obrovské štěstí na kolektiv lidí, kteří se mnou do třídy chodili, narozdíl od protější paralelní třídy (béčka), kde byly jenom samé holky typu ,,ach, já nemám co na sebe" a ,,ty vole, tenhle týpek je fakt sexy!" Našly se totiž tři bytosti ženského pohlaví, kterým jsem stála za tu neskutečnou námahu se se mnou seznámit a díky nimž jsem se později mohla začít trochu bavit i s ostatními, pokud zrovna byli v jejich společnosti, kde jsem se cítila vždy docela bezpečně.
Přestože jsem byla schopná naoko nenuceně se s každou z nich bavit, zjistila jsem, že se naprosto uvolněně cítím pouze v případě, kdy jsem v přítomnosti alespoň dvou mých kamarádek. Teď už vím i proč. Vypěstovala jsem si v sobě velice zvláštní aspekt mé nesmělosti, který vycházel z osobního přesvědčení, že jsem na nic. Cítila jsem v sobě nutkavou potřebu a nutnost zabavit člověka, který se se mnou zahazuje. Měla jsem totiž hrůzu z toho začít ho nudit , protože tím by se mé vžité obavy znovu potvrdily. Cítila jsem se proto málem povinná tomu člověku, ale podvědomě vlastně i sobě, dokázat pravý opak, čímž jsem vlastně sama sebe znásilňovala, protože mi to nebylo přirozené. Když s námi byla ještě třetí osoba, povinnost zabavit druhého ze mě odpadla a mohla jsem se chovat skutečně přirozeně.
Po sekundě bohužel odešla jedna z těch tří a napsala nám na rozloučenou obálku, kterou jsme podle jejího přání měly otevřít až na začátku tercie. Přes prázdniny jsem ji dostala k opatrování, nedalo mi to a předčasně jsem ji jednoho dne rozlepila. Vedle vzkazů pro Lenku a Rebeku tam Míša psala i mě. Dozvěděla jsem se o sobě: ,,Milá Aničko, jistě víš, že s tebou jsem vycházela nejlépe a jsi moje spřízněná duše. Sdílíme spolu jisté záliby i názory, proto si myslím, že by byla škoda, kdybychom se i nadále nevídaly..." Teď mi to došlo. Na světě byste snad nenašly ode mě odlišnější holku, než byla Míša a ten, koho měla tak ráda jsem nebyla já, ale ten, koho chtěla mít. Došlo mi, že jsem prostě dělala to, co jsem si myslela, že by ji pobavilo, a v hodně věcech jsem se s ní snažila ztotožnit.
Na konci kvarty odešla i Lenka, která se stěhovala s mámou pryč od otce, který byl často opilý a hrubý. Bylo mi líto, že ztrácím někoho, kdo mi pomáhal před ostatními vytvářet iluzi, kterou jsem tolik potřebovala - aby to vypadalo, že se se mnou taky někdo baví, aby si o mě mysleli, že jsem normální - nicméně s Lenkou samotnou jako s kamarádkou jsem si toho neměla moc co říct.
Nakonec mi zbyla jenom Rebeka, která mi z těch tří už od začátku byla nejbližší a hlavně věrná. Skutečnost, že nebyla ten typ, co se přátelí jen s lidmi, kteří ji v ten moment zrovna nejlíp zabaví, jako právě Lenka, ale vždy ocenila pravý charakter člověka, mi velmi nahrávala a vyhovovala. Zjištění, že znala velmi dobře moji pravou povahu, a přesto se se mnou přátelila vlastně jako s jedinou ve třídě (po odchodu Míšy a Lenky), mě sice nejdřív šokovala, ale brala jsem to. Hned a bez protestů. Byl to veliký luxus, mohla jsem mít špatnou náladu a nepředstírat, že jsem v pohodě.
Rebeka se mnou dokonce překonala i nejhorší období mého života, kdy jsem naplno hrála jednu online hru. Ačkoliv jsem si to neuvědomovala, neuvěřitelně mě to ničilo a ještě více uzavíralo samu do sebe. Byla jsem náladová, nic mě nebavilo a moje původně veselá a milá povaha se hodně změnila. Cítila jsem, že chvil ticha mezi mnou a Rebekou je čím dál víc a samotnou mě to trápilo. Ačkoli jsem jí nic neřekla (nikdy jsem příliš neprojevovala své city a pocity), byla jsem jí za její věrnost nesmírně vděčná. Později se mi podařilo s hrou skončit a pozitivní aspekty mojí povahy se pozvolna začaly vracet.
Pravda, Rebeka je jiná, než ostatní. Je křesťanka, což se samozřejmě na její povaze podepsalo. Jsem jí vděčná za možnost, kterou mi dala, možnost žít lepší život, protože později jsem i já začala věřit v Boha a to mi dalo novou sílu a možná, že mi to i několikrát zachránilo život, ale o tom až příště...