Mluvte! - mluvte , prosím...

 

 

Odcizil se mi, ztvrdl mu pohled, nevím jak vypadá i jen pohlazení – co podniká, nějak se… no… odcizil, jinak to nejde říct – vyhodnotila svůj pohled na snídajícího muže, s kterým před několika roky měla namalované krásné budoucno, cíle, sny…

Je pravda, že se okamžitě vložil do toho, jak na realizaci těch plánů a snů získat podstatnou věc – peníze. Jenže jak šel čas – nějak se mu vytratil původní cíl.

Asi má někde nějakou ženskou, udělala si rychlý závěr.

Zvedl se od stolu, pohlédl na manželku a řekl: Díky za snídani… dnes asi přijdu pozdě. Mám… a zadrmolil několik slov, z nichž jediné dost zřetelné bylo na večeři. No jo, kývla si do myšlenky, už je to tu…

Ve dveřích se ještě otočil, hodil zpět něco mezi úsměvem a ušklíbnutím… ahoj!

Nějak ztloustla, pořád mne pozoruje, bůhvíproč… jako by nevěděla, proč na tu večeři musím… raději bych si taky sedl na pohovku před telku a koukal jen tak, jak se tam postavy pohybují, dal si dvojku červeného a nemusil na nic myslet. Už asi má dost našeho vztahu – vždyť já skoro nevím, jak chutná polibek… Jsem pořád pryč, nebylo by divu, kdyby někoho měla…

 

Tak si udělám večeři ve dvou sama – rozhodla se, je to sice taková onanie, ale – vždyť on to nikdo neuvidí… prostřela stůl jako pro dva, na stůl dala svíčku, připravila si pár chlebíčků, otevřela láhev Chablis a těšila se na večer…

 

V kanceláři mu zazvonil telefon : Šéfe, pardon, volal zákazník a omluvil se z té večeře … ozve se zítra.

Proč sakra vzkaz, to mohl zavolat rovnou mně… asi mu bylo trapně, no ale proč ? No - náš zákazník… aspoň se dostanu dříve domů, překvapím ji a odpočinu si.

Na stole dva talíře, dvě sklenky, svíčka, chlebíčky, hm…. Chablis: kohopak čekáš ?

Zatvářila se jako přistižené dítě při krádeži cukru ze spíže: koho bych čekala? Tebe… (aha – nepřišla…).

Mně? vždyť jsem říkal, že na večeři nepřijdu… no ale, když už jsem tu – pojďme na ty chlebíčky, stejně mám hlad.

Pak se večer uvolnil, pili a mluvili, ale jemu kdesi ve spodním patře mozkového mrakodrapu vrtala neodbytná otázka: koho? a jí zas: proč jen jsem mu neřekla, proč?… a oba byli rádi, že se ten druhý na nic neptá.

 

Ráno moudřejší večera… jo – ale někdy to nefunguje. Oba zhodnotili večer a usoudili, že ten druhý odbočil ze společného života. Po slibném večeru ovzduší v domě ochladlo, což vedlo k utvrzení obou o tom, že jeho závěry jsou správné. Fatální chvíle. Kam až se to může dostat?

Čas letí jak iontová raketa. Manželské pouto práchnivělo a ztrácelo dále na pevnosti. Jednou už se mu pozdě večer (na autobus jít nechtěl, autem nemohl – nějaký ten alkohol měl v sobě) nepodařilo dostat domů a tak přespal na pohovce v kanceláři. Už si nedělal hlavu z toho, co si o tom bude myslit Ona. Druhý den večer se dohodli na rozvodu…

 

Jenže: to na mně vysoudí polovinu majetku, řekl si on, a bude hodně dlouho trvat, než tu díru zalepím. Co se jí zbavit nějak levněji…?

No jo, to by se ti líbilo, vystrnadit mne z toho, co jsem celá léta budovala a mně odbýt pár pěťáčky. To se musí promyslit….

K prvnímu stání šli společně. Blikla zelená a tak vyrazili na přechod… První krok… zleva se přiřítilo auto, ani si nestačil uvědomit jaké… instinktivně ji chytil za rukáv a strhl ji dozadu. Zákon akce a reakce platí furt – i v rozvodovém řízení – i na přechodu – i když by člověk potřeboval, aby zrovna neplatil. Jak vložil svou energii, disponibilní v daném momentu, do jejího vrácení k chodníku, tím dále se dostal on sám před nebrzdící vůz… skoro čelně. Bavorák, blesklo mu dost nelogicky – fajn, aspoň mně sejme pořádný auto. Ona pokračovala v pohybu dozadu, ale smůla tomu chtěla, že se jí uzoučký vysoký podpatek dostal do spáry mezi dlažebními kostkami. Padala nazad a to temenem rovnou na hranu obrubníku. Mezitím šílenec v Bavoráku srazil muže a předním kolem mu přejel hlavu…

 

Dvojí zapraštění lebeční kosti…. Třináct hodin, šestnáct minut, sedmadvacet vteřin….

 

Na počátku byl nedostatek v komunikaci.