Neodcházej

Ahoj babi. Vím, že mě teď slyšíš, že tu s námi jsi. Vím to. Poslyš, chtěla bych ti toho tolik říct. Slova nikdy nevyřčená tíží víc než cokoli jiného.
Moc dobře vím, jak jsi na nás všechny vždycky byla tak pyšná. Jak jsi nás moc milovala. Jenže něco ti řeknu. Já jsem tě vždycky obdivovala pro to, jaká jsi byla. Ty jsi byla tak výjimečný člověk. Pro ostatní by ses rozdala, těžko by se v dnešním světě hledal někdo tak nesobecký a obětavý. Vždycky jsem obdivovala, kolik toho dokážeš stihnout a udělat. Jak jsi pracovitá, šikovná. Neznám nic, co by ti nešlo. A tvoje svíčková? Je nejlepší na světě a budu to už pořád říkat, protože tohle nikdo nikdy nepřekoná. Akorát mě mrzí, že už jí nikdy neochutnám, protože jí dokážeš uvařit jen ty. A víš co? Jednou bych chtěla být jako ty, i když vím, že se ti dozajista nevyrovnám. ,,Jednou…“
Děkuji ti především za krásné dětství, i když se mnou v pubertě byly značné problémy. Pamatuji si vždy takové útržky. Jak jsme jezdili na dovolené, jak jsem s tebou a dědou jezdila stanovat. Ty jsi mi byla prakticky druhou matkou. To bylo nejkrásnější období mého života, opravdu. Jak jsi mi šila oblečení a s jiskrou v očích pozorovala moje a Járovy kroky životem. Radovala se z každého našeho úspěchu a sdílela naše zklamání a smutek. Plně a se zájmem si podporovala vše, pro co jsem se nadchla. Vždy jsem věděla, že za tebou můžu kdykoli přijít a ty mi pomůžeš, vyslechneš, poradíš..
Před několika týdny jsi mi volala, jen abys mi řekla, že jsi mě vždycky měla ráda a vždycky budeš. Už od malička jsi ze mě měla radost a taky jsi říkala, abych si užívala života. Já jsem ti nedokázala říct, že tě mám taky ráda, v tu chvíli jsme zadržovala slzy, co to šlo, abych nedala najevo slabost. A uvnitř jsem cítila, že jsi můj anděl. Ani nevíš, kolik nocí jsem pro tebe tajně probrečela do polštáře, kolik modliteb jsme ti věnovala. Kolikrát jsem prosila, aby všechno bylo zase jako dřív… Ale když jsem viděla ten nepopsatelný smutek v tvých očích, které se ještě nedávno leskly radostí, dostala jsem strach, Strach z toho ,co bude, něco totiž bylo špatně. Ty jsi to věděla a snažila si vychutnat každou chvilku, každý telefonát. Brečela jsi, když ses na nás zadívala a vzpomínky se ti vracely. Já brečela taky, uvnitř. Moje srdce křičelo bolestí a svírala mě úzkost.
Slyším tvůj hlas v hlavě, jsi pořád se mnou. Tak jako celý můj život. A já si neustále kladu otázku, jak se to mohlo stát tak rychle? Za pár měsíců.. Nikdo mi už neříká Šárinko, nikdo mi neříká: ,,Vykašli se na učení, užívej života..“ Nikdo se mě neptá:,,Tak na co máš chuť, zejtra ti to uvařim“ Nikdo neříká:,,Ty jsi moje šikulka“
Tak kde jsi…? Nemůžu tomu doposud uvěřit,všechno se stalo tak rychle, jako by to byl nějaký zlý sen, z kterého se chci okamžitě probudit. Jako by to byla jen nějaká zkouška. Jenže je to realita. V našich životech si často klademe otázku, PROČ? Ale já vím, že ty bys mi řekla:,,Asi to tak prostě má být.“
A také vím, že Ty, které jsme s láskou uctívali, vlastně ani neumírají. Neusilují už o nic, nic nekonají, nehovoří k nám, nic po nás nepožadují. A přece, kdykoli si na ně vzpomeneme, cítíme, že nám hledí do duše, že s námi cítí, že nás chápou, že schvalují nebo neschvalují naše počínání.
Teď už ti je líp, já vím. Prosím, buď i nadále náš anděl strážný. A hlídej naše kroky, aby nikdy nesešly na špatnou cestu, jako jsi to dělala doposud. V našich srdcích totiž zůstane stále ta stejná babička Mojžíša, jež jsme tak horoucně zbožňovali.
Mám tě ráda. My všichni tě nadevše milujeme.
Sbohem, babičko.