Dejte blondýným navigaci a skončí v bažantici

3. července 2008 … kdybych se tenkrát nerozhodla začít jezdit někde jinde a nejela toho dne za jednou z nejpraštěnějších osob, které znám, dovoluji si říct, že by můj život byl poněkud nudný… Jsou lidi, s kterými si po pár týdnech, měsících nebo letech jednoduše začnete lést na nervy… Ale popravdě – Drahouš Vás k tomuto donutí klidně hned na prvních setkání několika minutovým - když se poštěstí, tak i hodinovým zpožděním. Časem se člověk ale naučí některé věty dešifrovat. Jsem na cestě, znamená, že je ještě doma a potřebuje ještě udělat několik rozhodně „důležitých“ věcí. Pokud vám tvrdí místo, kde se nachází, má to do určitého bodu spolehlivě ještě pár minut. Nehledě na to, kolik hodin jsem na ní za těch pár let čekala, byly ty chvíle s ní jedny z těch nejvtipnějších – a byla by vážně škoda nechat si to jen pro sebe…
Drahouš ale z daleka není jediná osoba, která se na hláškách a historkách podílí. Její manžel toho sice nenamluví tolik, na druhou stranu to ale stojí za to … dříve jsem mu říkala věrný vozitel tam a zpět a zase tam a zpět – jelikož mi přišel spíš jako soukromé taxi, než její přítel. Vždycky mi přišel spíš jako mrzout, ale když u jednoho tréninku v Křenici prohlásil, že na jízdárně není bezpečno, nasadil si kýbl na hlavu a vylezl na strom, leželi jsme v tu chvíli všichni mrtví smíchy. Možná to nezní tak vtipně – to ale proto, že nikdo z vás si to nedokáže barvitě představit. Přišlo mi, že na to, jak moc času jsem u nich trávila jsem s ním nikdy nenašla společnou řeč, tenhle problém ale až moc dobře vyřešila moje velikost. Zrovna nedávno, když jsem k nim po delší době jela se mi povedlo přijet dřív, než oni. Jelikož jsem byla zvyklá, že se občas někde ukážu dřív než Drahouš a psi mě znali, vešla sem dovnitř, protože v tom nečase se mi venku čekat nechtělo.
„Rosťa se ptá, jak si se dostala dovnitř.“
„Vratama?“
„To jo, jeho spíš překvapilo, že jsi došáhla na pentličku,“ zasmála se. Možná by to ani neznělo tak vtipně, kdybych si ten samý večer nešla ohřívat guláš do mikrovlnky. Nevím z jakého důvodu (dodnes si stojím za tím, že jen proto, aby se pobavili) posunuli mikrovlnku, která už tam byla poměrně vysoko o něco doradějš. Talíř s gulášem se mi sice povedlo nasoukat na špičkách dovnitř, vyndat sem ho už ale nedokázala… Nakonec mi nezbylo nic jiného, než dojít za nimi do obývacího pokoje s větou, že nedošáhnu do mikrovlnky – a myslím, že teď si naopak dokážete až přebarveně představit, jaký záchvat smíchu to doprovázel =) Jeho hláška, že ženská: neví co chce, proč to chce, ale chce to hlavně rychle, mě taky dost pobavila =)

Jednou z našich nejvtipnějších historek ale zatím zůstává naše cesta CLIEM na kempu poblíž tábora. Cesta probíhala vcelku poklidně do chvíle, než jsme narazili na kolonu. I kdybychom v ní měli kejsnout bůh ví jak dlouho věřte, že by to bylo rychlejší, než „zkratka“ kterou Drahouš vymyslela. Sjeli jsme z hlavní cesty a na navigaci v mobilu jsme zvolili náš cíl. Jeli jsme celkem dlouho takovou pohodovou cestičkou menšími vesničkami. Nakonec jsme skončili na rozbité polní cestě kde mně, i kamarádce už bylo jasné, že jedeme špatně. Drahouš si ale – jako vždy, stála za svým. Polní cesta se po chvíli změnila na cestu lesní. První zákaz vjezdu byl ignorován, jelikož sme se stejně neměli kde otočit. Co ale rozhodně nešlo přehlédnout, byla cedule s nápisem Bažantí rezervace. No povězte. Kolikrát se vám povedlo skončit v rezervaci plné bažantů s malým červeným Cliem, u kterého jste si ani nebyli jistí, jestli vás odveze zpátky…No, každopádně, když jsme po pár dalších hodinách konečně dorazili do kepmu, následovalo pár normálních chvil – když nepočítám jednoho ze psů, jehož vodítko bylo na stromě zajištěné nožem a naší stavbu stanu. Popravdě jsme se po celém dni celkem těšili na spánek. Byla by ale nuda, kdyby nepršelo a nám nenateklo do stanu. 3 osoby, 3 psi v jednom vážně malém červeném Cliu. Parádní noc. A můžete hádat, kdo měl na spaní nakonec více místa – jestli my, nebo psy. Při ranní odjezdu už jsem nedoufala v další absurditu, ale během první minuty, jsme zjistili, že všude kolem auta jsou stromy (kdo by to byl řekl – v lese… ) a že se nemáme kudy dostat ven… A tak jsme obětovali naše žabky, aby auto nebylo od stromů tolik odřené a se smíchem se snažili vymotat z lesa. Tím končili pro nás nenormální věci tohoto víkendu. Ostatním by se možná mohlo zdát malé, zabedněné, červené auto napíchnuté na přívod elektriky nabíječkou od notebooku poněkud zvláštní – nám už to ale přišlo normální =))

Hodně hlášek padlo i při dalších cestách. Například, když jsme se připravovali na přespání v autě (tentokrát už větším), z minulé cesty raději už před domem. Vyndali jsme sedačky, rozložili deky a zkoušeli, jestli se do auta vejdeme.
„Baru? To je blbý ale, takhle budeme ležet z kopce,“ prohlásila Drahouš s kamenou tváří.
„Prosím? Hodláš tam snad taky parkovat z kopce?“ Ne, z kopce jsme sice neparkovali, ale jelikož už byla tma, povedlo se nám zastavit naše auto na neoplocené zahradě – ráno bylo vážně veselé.

Cesta na focení do Děčína taky byla poněkud vtipnější. Cestou jsme se stavovali na dost pěkných místech, všechno probíhalo tak, jak má. Asi v jedenáct v noci z Drahouše ale vypadlo, že zapomněla potvrdit rezervaci penzionu, takže když jsme asi v jednu ráno dojeli do Děčína, hledali jsme ubytování – tentokrát jsme měli ale štěstí. Vesele jsme si ve dvě ráno zpívali o tom, jak máme v koupelně slona, protože Ženýtino smrkání vážně připomínalo sloní troubení. Cestou se nám ale povedlo dostat ze sebe pár hlášek…
Příjezd do Děčina
Žena: “Jé, to je ale hezky osvětlená vesnice“
Drahouš: „Vesnice? To by tě měšťáci hnali vidlema!“

Pár metrů před železničním přejezdem:
Já: „Bacha vlak!!!“
Drahouš zastaví přesně na kolejích a zděšeně: „Kde?!“
Já: „Myslím přejezd.“

Vtipné byly i cesty do Prahy krátce po tom, co Drahouš dostala řidičák. Byla poměrně vynervovaná a protože moc nevěděla kudy kam, jezdila zásadně za autem před ní, protože to přece vědělo, kam jede =D … každopádně, tímhle způsobem se naše cesty Prahou vždy o pár minut protáhly. První naše cesta vedla na druhý konec Prahy, a když jsme stáli na jedné z křižovatek, prohlásila Žený se zájmem „Co to svítí tam nahoře?“ (myslím napis Tesla na jedné z budov)
Drahouš s rupnutými nervy: „Červená!“ zařadila a jela dál.

Při jedné cestě z focení nám dokonce navigace řekla, že trasu nelze absolvovat bez použití polních cest – a to jsme stáli na klasické silnici … =D

Když jsme teď vzpomínali na naší první větší vyjížďku, kde mi s úsměvem na rtech a slovy „ta kobyla je hodná Baru, neboj“ narvala Shirley a já měla po 6 hodinách rozervané ruce do krve, vypadlo z ní, že jí tenkrát vlastně nevěřila, ale že naopak pevně věřila tomu, že já tu jízdu přežiju – ona se mě vůbec na těch koních vždycky snažila zabít.
„To neskočí“
„Ale skočí, dělej,“
„Jé, on to skočil,“
„Tak já ti to ještě zvednu, zavři oči,“

Nebýt jí, tak jsem snad do dneška člověk, kterej nepije, ani snad sexuálně nežije. Na tu chvíli, kdy mi před bratrem jejího manžela (který se mi tenkrát samozřejmě líbil) podávala balíček kondomů se slovy „užijte si noc děti,“ nikdy nezapomenu. Myslím, že ještě ten den se mě snažili naučit pít. Třeba vám to přijde nemožné, ale mně tenkrát ten jeden lahváč vážně stačil.
„Drahouš, je mi špatně…“
„Jdi se projít,“ a já chodila do kolečka po zahradě a se strachem se vyhýbala studni – protože Samara…
Po 20 minutách….
„Blilas?“
„Jo…“

To samé léto jsme si na večer vařili kuřecí bábovku…
Rosťa: „Co vaříte?“
My: „Kuřecí bábovku“
Rosťa: „No fuj, kdo to má žrát!“
Asi vám nemusím říkat, že když jsme se vrátili od koní, nebyl tam ani kousek…

Několik měsíců po tom, co vyšel film Bathory, jsme si film stáhli, udělali popcorn a šli se dívat nahoru. Povedlo se nám ale stáhnou poněkud jiný film. No…i porno má prostě občas název normálního filmu. Rosťův pohled stál za to….

Jednou ze super věcí také byla půjčit jí knihu Padesát odstínů šedi. Jelikož čeká mimí, má na čtení hafo času a tak mě trochu předběhla.
„Tak mám dočteno,“ prohlásila po několika dnech.
„Tak hlavně nespoileruj“ (Bacha pro ty, co nedočetli – spoilery v tomto odstavci =D)
„Neboj,“ a poslala mi fotku, kde Christian hladí Annu po velkém – těhotném břiše.
„Super, tak už mi neříkej víc,“ a pár dní to i zvládla…bavili jsme se o odstínech – což bych vážně chyba…
„Ale ono to dítě má takový divný jméno… Theodor…Teddy.“
„Bezva Drahouš, fakt děkuju… jakoby nestačilo vědět, že to dítě fakt budou mít,“
„Jej, promiň … tak já ti aspoň nebudu říkat jméno toho druhýho…..“
„Jak Druhýho? Ale aby to nemohlo být Tedovo, mohlo by to být Edovo. Nejmenuje se Ed, že ne? … Ne, neříkej mi to!“
„Ne, je to holka…“
=D

Zkrátka… jsou lidi, s kterými se prostě na cestu do KFC policistů neptáte… u kterých netrávíte ty nejdokonalejší prázdniny, Silvestra, kdy ještě s partou dalších lidí ochutnáváte alkohol den předem takovým způsobem, že na další den nezbyde nic. Jsou lidi, kteří vám pomůžou, když dostáváte z termobot barvu ředidlem, zapomenete je umejt a pak umíráte na tréninku bolestí, jak se vám ředidlo pomalu, ale jistě dostává na nohu a jemně jí rozežírá namísto toho, aby se vám smáli…. A pak jsou tady lidi jako Drahouš. Lidi kteří nezklamou, věčně si z vás dělají srandu, pohřbívají vaše sebevědomí několik metrů pod zem a když jde do tuhýho, tak pomůžou =)