Dopis na rozloučenou

A tak jsme tady.
Vážně jste nevěřili, že to udělám? Naznačovala jsem to tak dlouho, a nikdo z vás nehnul ani brvou… nesnažili jste se něco dělat, nepokoušeli se mě ani vyslechnout… nikdy vás to ve skutečnosti ani nezajímalo, co? Nebo jste vážně věřili té pověře, že kdo o tom mluví, ten to neudělá?
Ale nevyčítám vám to, už jste prostě takový – člověk se má přizpůsobit vám, nebo ať se trápí.
Co s vámi nedělám, pokoušela jsem se vám to říct tolika nesčetnými způsoby…
No co.
Tak tedy: Pokud čtete tento můj dopis, předpokládám, že jsem mrtvá (ha, vždycky jsem chtěla něco takového napsat a myslet to přitom doopravdy vážně). …nebo jen někde indisponovaná, a já vám nemohu v jeho četbě zabránit – v tom případě byste se měli stydět (pokud to tedy Vy velcí, moudřejší, vroucnější a lepší dospělí vůbec umíte)… ale co už se dá dělat?
Jak jsem řekla, nevyčítám vám, už ne… možná jste si jen nemohli pomoct, stejně, jako jsem si nedokázala pomoct já.
A vůbec, je to má vina, že jsem se zabila, má cesta, moje rozhodnutí a moje zodpovědnost – moje smrt. Z něčeho takového bych vás vinit neměla.
Sama nechci, abyste měli za to výčitky.
Vím, že jsem nebyla dokonalá, v mnoha ohledech jsem byla doopravdy špatná, ale víte, doopravdy jsem se snažila, to vám můžu odpřisáhnout.
Přesto bych k vám všem měla ještě posledních pár slov. Berte to jako přání umírající, moje poslední přání.
Snad víte, že jsem trpěla (asi vám to už došlo), ale není pravda, že bych vás ne měla ráda – ostatně právě proto jsem trpěla – milovala jsem vás, a všímala si věcí, které… jaktože jsem byla jediná, kdo si jich všímal? Nebo jste si jich všimli též, a byli jste jenom líní nějakým způsobem měnit?
Otče – přestaň si hrát na svoji flegmatickou ulitu! Vím, že je asi pohodlná, ale máš tady lidi, kteří tě po potřebují (ne jen tvé peníze, ale tebe!), a ne jen dvě minuty v týdnu, někdy celý děn, někdy dohromady, a někdy každý zvlášť… trpí, a nikdo jiný, krom tebe, kdo by tu iniciativu přebíral, tady už není. Přestaň se vymlouvat na práci, na únavu, čas, nebo na to, že to jsou již téměř dospělí lidé, copak ti na nic doopravdy nezáleží? Záleží? Tak potom konej.
Otcova přítelkyně – přestaň na mé sourozence hledět, jako na rivaly, nebo nějaké vzdorné okupanty. Už ses stala součástí našeho (od teď už asi jen vašeho) domu, máš možnost stát se i součástí naaší rodiny. Nekaž si to tím, že se budeš separovat od lidí, a je separovat od vás. Jak jsem řekla, moji sourozenci, i když už takřka dospělí, jsou vlastně stále děti… a trpí (všichni). Říkala jsem ti, že v naší rodině jsme všichni poznamenaní, i když nevím, jak moc jsi to brala vážně.
Mami – ty ani nevíš, kolik věcí se ti podařilo nabourat, tak, že se budou slepovat ještě dlouho a velice těžce. Ne, nemyslím ten váš rozvod – ten myslím, že vám velmi prospěl, a prospěl vlastně asi všem, ale to, co jste před ním a během něho dělali… neviním jenom tebe, taťka toho taky dost podělal, a ten jeho zatracený flegmatický postoj vůči všemu, na čem záleží doopravdy… ale jsi to ty, kdo by měl být oporou, a ne trhat a pálit, jako řeka vroucí krve, která nemá cíl, ani počátek. Vím, že sis to nevybrala, vím, že toho na tebe bylo vždycky hodně, a vím, že jsi to snad ani nemyslela zle, ale (jak jsem za svůj život slyšela i já sama tolikrát) TO TĚ NEOMLOUVÁ. Přestaň, prosím pít, přestaň myslet jen na sebe, a pokus se konečně i něco opravdového dělat též pro svoje děti.
Mámina přítelkyně – jsem ráda, že tě moje mamka potkala, občas si myslím, že jsi jediná síla, co ji drží nad vodou. Vytrvej, a nenech se jí stáhnout dolů. Víš, že jsi jediná, kdo na ni doopravdy platí. …ale s tím pitím to platí i pro tebe. Ničí vás to, obě, a nemyslete, že jsme si toho nevšimli.
Babi (z tátovy strany) – vím, že chci po tobě hrozně těžkou věc, ale aspoň se pokus naučit vciťovat i do ostatních a brát v potaz jejich úhel pohledu. Kdybys to ale dokázala, byla by jsi tou nejužasnější babičkou na světě- tohle jediné, žel, ti však k dokonalosti chybí.
Babi (z máminy strany) – mám tě ráda.
Sestřičko - vím, že jsi masochistka, ale přestaň se už ničit. Proč si se svými kamarádky hrajete hry, po kterých ani jedna z vás nakonec nevíte, jak na tom ta druhá ve skutečnosti je? Samá sprostá slova, Smolíci, šklebíci, a pravda někde úplně jinde. Jaký to má význam? Vyber si jednu bytost, které budeš moci věřit, a s tou buď blíž. Neboj se otvírat i za cenu toho, že se spálíš. Vím, že máš strach z toho, že se zraníš, a nemůžu ti slíbit, že se nezraníš, ale takhle jsi zraněná prakticky pořád, a to není dobře, kousek po kousku si to ukusuje tvé duše. Přeji ti, abys našla pravou lásku, nebála se za ní jít, a nebála se o ní hovořit. Buď šťastná. …jo, a teď jsi tou „nejstarší sestrou“ ty :-D
Bratře – vím, že jsi umělec, vím, že máš talent a vím, že vždy potřebuješ žít na pln, už jenom proto, abys něco cítil, a neměl deprese, ale víš, už nějaký čas tohle děláš na úkor svých mladších sourozenců. Možná si to ani neuvědomuješ, nicméně to není omluva. Víš, jak na tom je naše rodina, ve skutečnosti máte navzájem jen sami sebe, a potřebuji, abys se o ně postaral, obzvlášť i za mě, když tady už nebudu. Vím, že to zvládneš, jen musíš přestat myslet jako Pražák a stavět do středobodu svých vesmírů sám sebe. Nauč se přizpůsobovat, nauč se obětovat, bude-li to třeba… neboj se, nechci po tobě, aby jsi se dal do kláštera, jen přiber vlídnosti, nech si narůst ochranná křídla, a dohlédni mi na ně. Kdo jiný by měl stát při tvém boku, když ne právě oni… a kdo jiný by tu teď pro ně měl být, když ne právě ty? Najdi své štěstí… a pomoz jim najít to své.
Mladší bráško – vzpomínáš, jak jsi mi řekl, že ty a já jsme možná stejní, a já jsem řekla, že si to nemyslím? Lhala jsem, vážně jsme si byli dost blízko, jen jsem měla strach, že… tenkrát jsem si potřebovala myslet, že jsem úplně jiná, než kdokoliv. Promiň. Kdybych ti dala za pravdu, nemusel by ses snažit vzhlížet a podobat někomu jinému, a ušetřil by sis spoustu problémů i ne příliš dobrých věcí, jimiž ses nechal poté ovlivnit, mrzí mě to. Přesto si ale myslím, že bys měl se vzhlížením skončit (snad už se tak i stalo…doufám), najdi si svou cestu, svůj styl, svoje myšlenky a své světlo… teď si myslím, že jsi vyjímečný ty, že jsi jedinečný, jako je každá bytost tohoto světa právě ta jedna jedinečná, a že nikdo není, jako právě ty. Buď sebou, podle svého vzoru, tak budeš nejlepší. Jo, a pokud jde o tvé vztahy, mohu ti říct jen to samé, jako pro sestřičce -neboj se věřit, létat, ani odevzdat – možná se spálíš, ale také zažiješ i let. Víš, že ty vztahy jen pro sex ti stejně nikdy ve skutečnosti vůbec nesvědčily. Přeji to, aby si tě štěstí našlo, a už nikdy od tebe neodcházelo.
Nejmladší bratříčku – pro tebe mohu mít snad jenom ten vzdálený pozdrav. Snad ti jednou, až vyrosteš, budou vyprávět o tom, že jsi měl ještě jednu starší sestřičku, která si s tebou semtam, moc ráda, hrávala, a kterou móóóc těšilo, jak ses na ni uměl smát. Jinak si mě totiž už asi nebudeš ani pamatovat.
Této – požádala bych tě, abys přestala myslet jen coby JÁ, JÁ, JÁ a pak ještě taky moje dcera, vzdala se pózy „každý pěkně na svém písečku,“ a byla víc, než jenom drbnou a separovaným tvorem jemuž není nic, kromě vlastního dost echt, ale jednak by jsi se na mě urazila, a jednak by to asi nemělo příliš velkou cenu. Byly však doby, kdy ti na nás všech přece záleželo, co se s tebou tedy od těch časů stalo? To tě tak měnil tvůj luxus? Či jenom touha po něm? Vážně si myslíš, že jsi víc než my? A proč? Naučila ses, jak být hezká, sebevědomá a oblíbená, naučila jsi to i svou vlastní dceru, ale dál? Někdy mi příjde, jako bys nikdy nedospěla, jako by jsi se stále rochnila ve své pubertě, přitom zapomínala na svět kolem tebe… vlastně ne, svět vnímáš zcela dokonale, lépe, než bych byla kdy schopná se svojí divnou naivitou já, ale lidé… lidé lidskost lidí, ta ti uniká.
Sestřenko – věřím, že poznáš, co je důležité vážně… jednou… snad. Inteligentní na to jsi dost.
Tak, to je všechno, co jsem vám tu měla říct(nebo, spíš, si alespoň na nic jiného teď zrovna nemůžu vzpomenout), ale za živa jsem se vám to povědět bála… nebo byste mě stejně neposlouchali… pravda, ani teď asi nebudete, nejspíš mě jenom prohlásíte za blázna a tento… co to vlastně je? …list spálíte spolu s dalšími památkami na mě.
Koneckonců, byla jsem přece divná a psychicky nevyrovnaná a…
Ale stejně jsem to napsat musela, alespoň, jako záblesk poslední naděje, kterou do vás vkládám. Jste přecijen moje rodina.

PS: Jo, na pohřbu chci píseň Odpusťte od Michala Penka – žádný náboženský paskvil, a jestli kněz nebude s tímto mým výběrem souhlasit, tak se na něj vykašlete a udělejte mi pohřeb bez kněze, stejně o žádný pohřeb s knězem ani nestojím. Stále trvám na své animistické víře. Taky bych byla radši zahrabávaná, než spálená, ale jak vás znám, uděláte si to stejně po svém.
Pps: závěť jsem nenechala, tak se nad tím moc neperte… ale, pro spravedlivost, oťas my mohl dostat mladší bráška, a moje zvířata, prosím, nezabíjejte, ona nemohou za to, že jste je vždycky nenáviděli.