Zápisky Hraničáka 1

Ani nevím, o čem bych měl psát, i když teď mě jeden zážitek napadl. Stalo se to dnes odpoledne, když jsem čekal na městskou, abych mohl jet za otcem do Brna. Autobus MHD už projížděl křižovatkou směrem k zastávce, kde jsem čekal já a co se nestalo. Osobák nedal přednost a už byli v sobě. Teď jsem na chvíli přestal vypravovat, protože mě vyrušila banda přiopilých vysokoškoláků, kteří marně hledali místo k sezení ve vlaku, kterým cestuji. Tedy, kde jsem přestal a už vím. Autobus tedy dojel na zastávku a vylezl ven řidič, který kontroloval škody na svém voze. Potom mi řekl, že dál sice pojede, ale že prvně musí s tím řidičem sepsat protokol o nehodě, nebo nějak tak se to jmenovalo. Mezitím zezadu vystupovala starší paní s takovou tou nákupní taškou na kolečkách a začala se mě vyptávat, co se stalo. Stručně jsem jí převyprávěl, co mi řekl řidič a co jsem viděl. Dále jsem jí ještě řekl, že jedu do Brna a v kolik mi to jede. Chvíli jsme tam stáli a pak ta starší dáma dostala nápad, že si vezmeme taxíka a že mi zaplatí cestu, tak jsem jí za to poděkoval a pomohl jí s nákupní taškou a druhou rukou jsem ji přidržoval, aby nespadla, protože špatně chodila. V této pozici jsem vypadal docela komicky, protože ta paní měla tak poloviční výšku, než jsem měl já a ještě jsem k tomu musel za sebou táhnout tu její tašku, takže jsem byl skroucený jako paragraf, ale nevadilo mi to, ani jsem se nestyděl, protože jsem věděl, že je to pro dobrou věc. Takovým způsobem jsme došli k taxíku, který byl naštěstí nedaleko a tam jsem pomohl naložit zavazadlo a usadit paní, pak jsem nasedl sám a vyrazili jsme. Po cestě se paní snažila vysvětlit pánovi, že ji má vysadit na Žižkově ulici a mě že má vyložit na vlakovém nádraží. Jak jsme dorazili k domu té starší dámy, tak jsem jí pomohl vyložit tašku, potom mi začala děkovat za veškerou pomoc, kterou jsem jí věnoval, že jsem si pomalu připadal jako nějaký superhrdina, který zachránil planetu před zkázou. S touto milou paní jsem se rozloučil a nastoupil zpátky do taxíku, který mě odvezl na vlakáč včas, takže jsem stihl koupit jízdenku a nastoupit do vlaku na Brno bez zbytečného čekání. Ve vlaku byl docela problém najít místo, ale nakonec se mi to podařilo vedle jedné rodinky, nejspíše otec a dva synové, kteří hráli prší, pak si ještě přisedl jeden plnoštíhlý pán ve středním věku a jeden slovenský student, který také cestuje do Brna jako já. Co se týkalo té rodinky hráčů prší, tak to bylo docela veselé, protože ten starší syn s krátkými vlasy a strništěm se na jednu stranu radoval z proher ostatních, ale sám prohrávat neuměl, takže co chvíli jsem byl z mého psaní vyrušován buď posměšky nebo nadávkami, podle toho, jak se mu zrovna vedlo. Nejeli jsme s nimi ale dlouho, vystoupili k Kojetíně, takže teď máme v našem kupé více prostoru, protože nikdo další k nám nepřisedl a tak jedeme ve třech. Právě ve chvíli, kdy jsem tohle napsal, k nám přisedla jedna paní ve středním věku s blonďatými vlasy, takže už jedeme čtyři. Tato paní má nějaký papírek, na který píše, kdo ví, také je to třeba spisovatelka amatérka nebo možná jenom vymýšlí co uvařit na víkend, lidi lze jen těžko odhadnout podle toho jak vypadají. Nyní se už nic zajímavého neděje, takže tím myslím skončím mé zápisky Hraničáka, kterými se snažím rozproudit mou fantazii, smysl pro detail a také mou paměť. Už teď jsem rád za všechny, které tyto zápisky zaujaly natolik, že je dočetly do konce a tímto bych jim chtěl poděkovat za výdrž.