Zápisky Hraničáka 2

Ačkoliv ještě nevím, zdali mé zápisky budou mít u čtenářů nějaký úspěch, rozhodl jsem se v nich pokračovat. Jak jistě čtenáři prvního dílu vědí, přestal jsem vyprávět při příjezdu do Brna, takže volně navážu. Když jsem přijel na vlakové nádraží do Brna, byla již tma, ale to je pochopitelné, protože se již kvapem blíží zima, tak mě otec již očekával na nástupišti. Poté co mě přivítal, jsme se vydali směrem k našemu autu a odjeli jsme do Kuřimi, kde bydlí i se svou novou rodinou. Po cestě jsme si povídali a tak jsme za chvilku byli na místě, tak ono to není nijak daleko, jen pár kilometrů od Brna. Zde mě táta vysadil, a sám odjel do Lipůvky, protože tam měl nějaké vyřizování ohledně práce a já jsem vešel přes garáž dovnitř, přezul boty za pantofle, sundal bundu a šel se do prvního patra podívat za babičkou a za dědou, kteří tam také žijí. Zde jsem si prošel našim typickým přivítacím rituálem, kdy mě babička obejme a děda mi podá ruku se slovy: „Vítej v Kuřimi“. Pak jsem jim vyprávěl různé zážitky ze školy a vůbec vše nové, co se událo od doby, co jsem je navštívil naposledy, dokonce jsem jim řekl i právě o těchto zápiscích, kterými trénuji mou paměť a zároveň s nimi zabíjím nudu, většinou při cestě ve vlaku. Poté jsem jim přečetl můj první díl, který se jim líbil a děda mi navrhoval pár vylepšení, ale ta jsem stejně nakonec nepoužil, protože by potom tyto zápisky již nebyly tou aktuální osobní zkušeností, jak mám v plánu. Nicméně, teď jsem docela odbočil od tématu, takže zpět k věci, Po asi tak hodince společného povídání jsem šel nahoru se přivítat s tátovou druhou manželkou a s jejím synem (dále jim budu už jen říkat Jana a Dan) a Jana mi udělala něco dobrého k snědku. Po jídle jsem se šel podívat za Danem do pokoje, co dělá. Myslím, že byl buď na facebooku nebo něco hrál, teď si nejsem jistým no a tak jsme taky trochu povykládali a pak jsme zkoušeli pár starších her, které nedávno nainstaloval. Nejvíce mě zabavil Dragonage, u kterého jsem se velmi podivoval jeho dynamičnosti, kdy někdy jen jedna špatně řečená věta naprosto změní osud hlavního hrdiny. Hra mě chytla natolik, že jsem ji vydržel hrát až do půl jedné a potom už jsem se šel vysprchovat, vyčistit zuby a spát. Co se týká soboty, tak tu jsem strávil docela pracovně, ale nevadilo mi to, protože já pomáhám rád a ještě raději vzpomínán na úsilí při budování nějaké věci, když ji pak vidím hotovou a využívám ji. Hned jak jsem se vzbudil, asi okolo osmé ráno, jsem se převlékl a šel na snídani. Na snídani byly párky a moc jsem si na nich pochutnal. Pří snídani mi taťka řekl, že bude potřebovat vzadu na zahradě pomoct s bouráním zídky. Po snídani jsem strávil nějaké čas brouzdáním po internetu a už byl čas oběda. Na oběd jsem šel k dolním (tak říkám babičce a dědovi, protože bydlí hned pod námi. Měli jsme kuřecí vývar a kuřecí maso s rýží. Po jídle ale začalo pršet, tak jsem si myslel, že pracovat venku nebudeme, tak jsem si zase začal povídat s dolními, tentokrát jsme s dědou řešili politiku, myslím, že jsme rozebírali problém zakládání stran čistě z důvodu prosazení osobních zájmů jednotlivce, který tuto stranu vede. Na toto téma jsme se bavili docela dlouhou dobu, že jsem si málem nevšiml toho, že taťka s rodinkou už vyráží pracovat dozadu do zahrady. Požádal jsem babičku, ať mi dá nějaké pracovní oblečení a gumáky, protože bylo venku mokro. Takto oblečen jsem vyrazil dozadu do zahrady, kde jsme se snažili rozbít kus zídky, který bránil v novém uspořádání zahrady. Většinu času jsem buď tuto zídku obkopával, aby se uvolnila, nebo jsem zkoušel ji rozbít tou velkou palicí, ale nejsem zvyklý na tak velký zpětný ráz, takže to ve mě brní trochu ještě i teď a to už je neděle večer. Po pár dlouhých hodinách se nám tato zídka podařila zbourat. Pak ještě Janě pomohl zrýt jeden záhon a pak už jsme šli domů na večeři. Na večeři jsme měli chleba ve vajíčku, který mám rád, takže jsem byl spokojen. Večer jsem trávil sledováním televize a vykládáním s ostatními členy rodiny a šel jsem si lehnout o něco dříve než včera, abych byl odpočatý, ale stejně než jsem usnul, bylo zase půl jedné. Neděli jsem strávil také částečně pracovně. Dopoledne jsme rovnali vzadu hlínu, aby tam byla hezky rovná zem a poté jsme pokáceli starou borovici, kterou jsem tam sázel jako tříleté dítě, ale tak to je potřeba ustoupit novým plánům, což teď ví i ta borovice, která je rozřezána na kousky na tom místě, které jsme rovnali. Pak jsme měli již volno, tak jsme hráli do obědu na Xboxu Fruit ninju pro Kinect, pokud tuto hru neznáte, tak se vám ji pokusím ve zkratce objasnit. Tato hra snímá vaše pohyby těla a na obrazovce, v našem případě v televizi, vidíte sebe a ovoce, které vyhazují do vzduchu a vaším úkolem je toto ovoce rozseknout, pokud možno co nejvíc plodů jedním sekem, za což získáváte body. Při hraní této hry čas také velmi kvapí, takže za chvilku nás již Jana volala k obědu. K obědu jsme měli sekanou a bramborovou kaši. Po obědě se taťka vydal ještě vydolovat pařezy vzadu v zahradě a já jsem si hrál s domácími mazlíčky, pejskem Twinkiem a malou kočičkou Zuzkou. Pak jsem ještě chvíli strávil hraním Dragonage a už byl čas odjezdu. Rozloučil jsem se s Janou, Danem a Dolními a s tátou jsme odjeli na hlavní nádraží do Brna, na vlak zpět do Hranic. Po příjezdu mi taťka koupil jízdenku, doprovodil mě k vlaku, u vlaku jsme se rozloučili a já nasednul na vlak. Najít v tom vlaku místo byl obrovský problém. V neděli večer se vracejí snad všichni z cest a někteří studenti jednou na intr, no prostě prošel jsem snad půl vlaku, než jsem našel relativně prázdné kupé, kam jsem si sedl za jednou atraktivní mladou slečnou s rudými vlasy a modrozelenou mikinou, která právě teď nejspíše sleduje nějaký film nebo tráví svůj čas naprosto stejným způsobem jako já, sepisováním svých nedávných prožitků. Spíš si ale myslím, že hraje nějakou hru, protože téměř nepíše. Chvíli jsem se učil účetnictví a pak jsem se pustil do psaní druhého dílu. Těsně před odjezdem k nám přistoupil jeden zarostlý kytarista, ve středním věku, který se nejspíš vrací z koncertu. Cesta mi rychle ubíhá, protože jsem se zabavil psaním. Teď jsme zrovna přijeli do Kojetína, takže ještě dvě zastávky a budu doma. Teď už se nic zvláštního neděje a zbytek cesty již bývá převážně nudnou záležitostí, takže tímto ukončuji druhý díl mých zápisků Hraničáka a děkuji všem čtenářům za to, že mé zápisky přečetli až do konce. Další díly nejspíše napíšu v brzké době, s největší pravděpodobností při další zdlouhavé cestě vlakem.