Noční můra

čas 2:30

Sny jsou někdy tak skutečné, tak děsivé, právě jsem se v hrůze probudila. Ve snu jsem se naprosto zbláznila, prožívala hlasy v hlavě, co mě pronásledovaly, ležela na posteli a šílela, ztrácela naprosto kontrolu  nad sebou, nad realitou, co je skutečné a co není. Všechno v tu chvíli bylo skutečné, ale ta realita byla naprosto zvrácená. Zažila jsem ataky opravdového šílenství. Je to síla – zbláznit se. Ta hrůza se nedá ani popsat, pomalu to odchází z vědomí. Zůstává ve mně jen to, že tohle je skutečné peklo

 

Proč se mi tohle stalo? Večer předtím jsem se modlila, ať jsem schopna v sobě najít to, co mi způsobuje vnitřní bolest a úzkost. Vyslala jsem velmi silný záměr vyčistit přes noc všechno to, co mě svazuje, ať se děje cokoliv. Než jsem šla spát, tušila jsem, že riskuji to, že se nevyspím. Je něco po dvanácté v noci a začínám imaginací. Jdu do regrese, kde se stávám dítětem, chci všechny objímat, protože je miluji tou nejnevinnější láskou. Přichází máma a já ji chci obejmout. Ona mě však odmítá. Nerozumím tomu, stahuji se, cítím prázdnotu, zamykám lásku a rozhodnu se ji téměř neprojevovat. Láska je.. v srdci zamčená a nemůže ven. Odemykám a ona se rozlívá tělem. Vytlačuje temnotu ze mě, usínám a zde začíná skutečná očista ve formě šílenství. Svíjím se na posteli, panika a hrůza, koukám do zrcadla, ale sotva se poznávám, běhám po bytě, ječím, křičím, jsem hysterická, svíjím se na posteli. Nevím, jestli křičím doopravdy nebo jen ve snu. Na pozadí mám ale vědomí toho, že tohle všechno musí proběhnout (je to snad bůh? Je bůh to vědomí, díky kterému jsem tento děsivý zážitek ustála?). Ve snu mi přichází otázka od mých průvodců: „Opravdu to chceš všechno?“. Odpovídám: „Prosím, jen tolik, kolik toho unesu.“ Znám to, když na sebe naložím víc. Modlím se, ať ze mě sejmou to, co není moje, ať se nenapojuji na kolektivní nevědomí, ale ať prožívám opravdu jen to, co je mé. Tohle je jen střípek toho, co se stalo, chtěla jsem si zapamatovat více, ale tento zážitek odnesla noc. Asi je to dobře, že si víc nepamatuji, vše sepisuji, tuším, že to může pokračovat.

 

čas: 4:30:

Probouzím se.  Zdál se mi další sen.  Odcházím z práce, je kolem 4 hodiny ráno (čas asi sedí se skutečným časem).  Recepční chce, abych odepsala odchod - speciální odchod pro ty, kteří jsou tam  noci - ona mi chce vyvrtat zub., je to asi nějaká daň za to, že jsem tam byla dlouho. Vrtá a bolí to, přivazuje nějaký drát a tahá za něj, křičím a mám strach, že ten zub vytrhne. Je hotovo.  Odcházím z práce, po schodech se míjím s kolegou,  on utíká, nevšímá si mě. Setkávám se s Dášou a ještě nějakou holkou. Dáša má tendenci mě rozebírat, nechci to s ní řešit, odmítám ji. Říkám, že jsem taková, jaká jsem a nemůžu podléhat momentálním pudům a potřebám. Cítím, že mi natéká pusa, špatně se mi mluví, trochu se napiju, jsem celá politá, natéká mi patro, ucpává se mi nosní dírka, začíná se mi špatně dýchat, v puse se začíná zvětšovat něco jako nádor, roste, holky na mě vyděšeně koukají. Chci říct, ať raději zavolají záchranku, už mi ten nádor leze z pusy, asi umřu. Najednou jsem na chodbě, proti mně se valí davy bytostí, jako těla bez duše, nebo duše bez těla, nevím.  Utíkám a pronikám skrze ně, jsem nehmotná,  mám jasné vědomí a pocit, že jsem umřela.  Jsem v astrálu, snažím se udržet pozornost.   Utíkám, nebojím se, prorážím si cestu skrz lidi, jsem duch s nejasným pocitem boha za těmi bytostmi… obrys světelné bytosti, budu souzena? Probouzím se.

 

čas 8:30

Je ráno, přežila jsem to, cítím neskutečnou vděčnost za to, co jsem mohla prožít. Bolí mě tělo, jsem jak po boji, sahám na budík a přetáčím ho o dalších deset minut.

 

čas 14:00

Jsem v práci, po dlouhé době si uvědomuji pocit radosti a vděčnosti.  

 

čas 20:20

Dávám dohromady zážitky z noci, čímž riskuji naprosté nepochopení ze strany ostatních

 

čas 20:22

A je mi to tak nějak jedno :)