Conscientia – III.

„Zjistila jsem, že neumím přát nic hezkýho lidem,“ konečně jsem si to dokázala přiznat.

„Proč myslíš?“ zvedla hlavu z polštáře a odložila vedle na matraci Oněgina. Moji školní četbu.

„Protože… To je jedno,“ mávla jsem rukou. Natočila si na prst pramen mastných vlasů a z postele se zvedla.

„Protože když se někdo raduje, tak se raduješ s ním. Ale ne doopravdy,“ jakoby vyčítavě na mě zvedla obočí.

„Nedívej se na mě tak,“ založila jsem si ruce na prsou.

„Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí,“ poznamenala a vyšťourávala si zpoza nehtů špínu.

„Kdo to řekl?“

„Alighieri,“ řekla spíš než mě plevelu na parapetu, který přežíval jenom díky mámině péči.

„Tohle není neštěstí, je to přechodný období,“ odsekla jsem. Snažila jsem se zbytečně. Vždyť ona věděla svoje.

„Přechodný období, kdy nemáš chuť do života?“ ani nemusela zvýšit hlas, aby mě naštvala. Rozhlédla jsem se po pokoji. Začínala jsem nevím proč panikařit. A ona se usmívala. Provokativně. Chladně. A hlavně nesmírně klidně.

„Mluvíš jako máma před pár dny. Řekla mi, že v těch textech necítí žádnou radost ze života,“ najednou mi to bylo líto. Soucitně mlčela.

„Vždyť já vím. Já vím,“ přešla ke mně a vzala moje ruce do svých dlaní. Cukla jsem. Byly úplně studené, jako by do nich neproudila žádná krev.

„Jak dlouho to ještě bude trvat? Jak dlouho se to dá vydržet? Co když nakonec zůstanu sama?“ najednou jsem byla z nás dvou já ta citově nestabilní.

„Uklidni se. Máš rodinu, přátele,“ vypočítávala na prstech.

„S půlkou rodiny se nestýkáme,“ připomněla jsem jí taktně situaci, která nastala před pár lety.

„A ano, máš případně v mobilu uložený číslo na psycholožku,“ vítězně ťukla do prostředníčku. To už byl poslední gram snášenlivosti.

„Vypadni,“ poručila jsem jí ostře.

„Víš, kdybys potřebovala pomoc, musíš k sobě někoho pustit. A seš toho vůbec schopná?“ zeptala se dveří a mezi futry se na mě ještě jednou podívala. Zapnula si knoflíček na saku a potichu vyšla z bytu. Sledovala jsem ji, jak jde po schodech. Jak se pevně drží zábradlí, aby neupadla. Věděla, že ji pozoruju. Moc dobře to věděla. Otočila se a v koutcích očí se jí zaleskly slzy. Těžko říct, která z nás na tom byla hůř. A přitom jsme potřebovaly jedna druhou. Aby nám připomněla, že ještě není pozdě. Pozdě na cokoli.