Touha po vymezení

Snaha vymanit se, udělat pro sebe.

Ano ta mě vedla v parném dni k toku odlehlé menší řeky, jež je vyhledávána pro svou čistou, chladivou vodu.
Pokud člověk zvolí separé, tedy místo opuštěné vhodné k rozjímání, pak na takovém místě nenachází siluety lidských těl. Dnes jsem chtěl býti vidoucí ale neviděný. Rtuť teploměru vystoupala ve sloupci na 38 stupňů na slunci.

Přec silná byla touha, udělat něco pro své tělo, zdolat nějaké ty kilometry v pedálech bicyklu. Po jízdě možno vystavovat kůži do bíla rozpálené planetě. Vím o takovém místě, kde lze být vidoucí, ale neviděný.

Po přibližně deseti kilometrech okolo poledního na přímém slunci závěrečný kilometr v milosrdném stínu starých vzrostlých stromů. Za zády reálné nebezpečí, tato pasáž byla v táhlé pravotočivé zatáčce a divoce mě míjela osobní auta.

Rád se vymezuji, jsem tichým svědkem, pisatelem, který prahne zachycovat vše, co oko spatřilo, odlesky, nuance.

Po příjezdu ke starému splavu se čile koupali muži, děti i několik žen. Jedna, asi ve věku třiceti let, byla ve zlaté pokožce – spíše měla její kůže nedaleko k ebenu.
Po krátkém rozhlédnutí a vytipování jednoho vhodného místa pod stromy, mi hlavou proběhla myšlenka, že ani toto poměrně pěkné místo nevyužiji. Vydal jsem se asi 20 metrů po proudu řeky a byť bylo ono místo k ležení nevhodné, hrbolaté, vidina soukromí mi byla vzácnější.

A tak v minutě byla na zemi osuška i gumový ubrus. Hrbolů nedbaje. Kvapně mé tělo zmizelo v nízké hladině řeky. Jak mi bylo krásně.

Po osvěžení na záda a v soukromí se slunit – proběhlo mou myslí…

Záměr byl správný, ale člověk míní, okolnosti mění.

Nejprve mě navštívil tucet komárů, mouchy a nakonec neodbytný ovád. Útočil natolik urputně, že po pěti minutách, mizela má osuška zpět v útrobách batohu.

Teprve když jsem uzavíral zipy batohu, nastalo prozření.

Doslova pět kroků od míst, kde jsem měl před chvílí hlavu, ležely desítky útržků toaletního papíru a amorfní hromádky.

Tak moc jsem toužil po separé…Jasném vymezení…