výlev naivní duše

O Vánocích jsou všichni ohromně soucitní, lidé se na sebe usmívají, přejí si krásné svátky. A když skončí, zase jsme jen cizinci, co se jen míjejí na ulici. Žádné úsměvy, žádný soucit. Jen to kouzlo Vánoc, Štědrý den, nás trochu změní.

Je až smutný, že na to musíme čekat až do 24. 12.

Je neuvěřitelný, co s lidma dokážou udělat začátky. Když něco začíná, je tu naděje. Naděje na něco lepšího - lepší práci, lepší postavu. Lepší život. Ale pak když ten nadějný okamžik začátku pomine, tak se přestaneme snažit a zase všechno zajede do starejch kolejí. A jede se znova a znova a znova.

Každej rok, v prvních minutách nového roku, si říkám, že změním svůj život.Pokaždý. A nikdy se mi to nepodaří. 

Není to tak, že bych měla špatnej život. Jen prostě asi nikdy nebudu spokojená sama se sebou.

A možná proto se letos tak těším na ten konec. Ten okamžik, kdy to všechno nechám za sebou a začnu žít lepší život. Lepší sebe samu.

Je až vtipný, že na to musíme čekat pokaždý až do 31.12.

Jako kdyby Vánoce a Novej rok nemohly bejt každej den. Jako kdyby tu naděje a láska nemohly bejt každej den.