Pan S. a deka pro prezidenta

„Nebudete věřit, co mi zase ti tajní vyvedli.“, rozčiluje se pan S. pár minut poté, co jsem otevřela svůj antikvariát, nacházející se na jednom menším nádraží. Pan S. je inženýr. Pan S. nám chodí na poštu se zásilkami. Pan S. je schizofrenik. Poslední dobou je to s ním těžké, začal si totiž myslet, že ho má v merku tajná policie. Má to údajně souviset s tím, že dokáže rozluštit telepatický signál lidstva a že jeho teta Jindra pomocí telepatické pošty zabránila Hitlerovi vyrobit atomovou bombu.

„Minulý týden jsem obrátil matrace, co mi je postříkali jedem, a to mi odblokovalo myšlení, ale teď mi to nasypali do deky, hajzlové.“, pokračuje S. „Asi to pošlu na analýzu, aby se konečně zjistilo, čím mi otravujou myšlení.“

„Jo, to pošlete.“, odpovím lehce nezúčastněně, protože zrovna vypisuji sto první dobírku pro naši vysoce efektivní Českou poštu. Klidu k práci mi však není dopřáno, jelikož pan S. pokračuje ve svém výkladu. Jistý talent pro prezentaci se mu upřít nedá.

„A taky jsem začal psát osmou kapitolu do své knihy Magické příhody ze Žďasu. Zabývám se tam magickými souvislostmi tajných spisů rabína Löwa a plánů na lisovací stroj.“ Pan S. za komunismu pracoval mnoho let ve společnosti Žďas, kde zastával místo strojního inženýra. V té době bylo celkem jedno, že na potkání vypráví o tom, jak zmlátil mimozemšťana větví, hlavně že byl zaměstnaný. Po revoluci ale přestal být jeho zaměstnavatel tak benevolentní a pan S. dostal invalidní důchod a slušný štos papírů na hlavu.

„To je opravdu zajímavé.“, nadhodím po chvíli ticha, když si uvědomím, že se ode mě očekává nějaká reakce. Toto tvrzení je lehce nepravdivé, protože esej o tom, jak se dinosaurům na Zelené hoře zjevovala Panna Marie, už asi nic nepřekoná.

„No, vidím, že máte hodně práce, tak nebudu rušit.“ Pan S. odchází (pravděpodobně si to namíří vedle do stánku s rychlým občerstvením, aby se pochlubil svým nejnovějším objevem ohledně taktiky tajné policie) a já se mohu dál věnovat byrokracii.

Den poté mám volno. Z četby Foucaultova kyvadla mne vyruší Mitch Lucker a jeho You Only Live Once, melodie oznamující nějaký nepříjemný telefonát. Vlastně je to melodie, oznamující každý telefonát. Pro mne je totiž každý hovor nepříjemný kvůli mému panickému strachu z telefonování. I tak zmáčknu tlačítko pro příjem hovoru, protože na druhém konci imaginárního drátu čeká můj přítel A.

„Nebudeš věřit, co se stalo.“

„Hm?“

„Pan S. musel dnes na kobereček k psychiatričce. Poslal otrávenou deku Zemanovi.“

„E? Cože? On se pokusil otrávit prezidenta?“ Co se týče pana S., je jen málo věcí, které by mě mohly překvapit, ale tato mezi ně nepochybně náleží.

„No, tak nějak.“

Nakonec se ukázalo, že nešlo o pokus o vraždu. Pan S. vzal kus své údajně otrávené deky a poslal ho prezidentovi i s několikastránkovým dopisem a s prosbou, zdali by ten cár neposlal na analýzu. Prezidentovu ochranku ovšem zajímal hlavně vzkaz, který byl na fragmentu deky přichycený, totiž oznámení „Pozor, může být napuštěno karcinogeny.“ Velice rychle se dověděli, že pan S. je psychiatrický pacient a okamžitě informovali jeho psychiatričku o tomto činu. Následovalo zvýšení dávek léků a k radosti pana S. i analýza oné deky, ve které se samozřejmě nic nenašlo. Pro pana S. to však byla pouze známka toho, že spiknutí je širší, než se odvažoval předpokládat.