Marná

Bohužel jsem podlehla momentálnímu „trendu“ a vyfasovala jsem antibiotika. Takže.. Co s takovým množstvím času? Jasně, že bych děsně ráda vytvářela něco do školy – zvlášť teď před státnicema. Ale s tím nápisem, co je na krabičce: nepříznivě snižuje pozornost – to myslí fakt vážně. Nemůžu dlouho číst, oči mi pak jdou šejdrem. Natož dělat nějaký výpisky nebo tak. No a tak jsem se dala do úklidu. Neškodná pohybová aktivita, provozovaná v teple. Tělo neztuhne, hlava se nezblázní. Čirou náhodou jsem našla jeden ze svých deníčků. Psávala jsem je na základce a chránila je jako oko v hlavě. Když jsem je otevřela o několik let později, měla jsem spíš chuť zahrabat je někam hluboko pod povrch zemský.

            Nicméně dneska jsem měla spíš pocit, že bych se nad sebou měla hluboce zamyslet.

Zápis z roku 2006. Evidentně jsem udržovala žhavý telefonní kontakt s někým jménem Martin. Bůh ví jak dlouho. Podstatný je, že jsme se po čase zřejmě znovu prozváněli. Já měla radost, jak pětiletý dítě, co dostalo štěně... A z něj po chvíli té pubertální aktivity vypadlo, že neví, kdo jsem. Plná odhodlání jsem do svého deníčku vtěsnala několik peprných vět. Vydrželo mi to zhruba patnáct minut. Odepsala jsem: Psát si s tebou už nechci. Radši ne! Tohle není zas tak hrozný. Ať se hajzlík pěkně dopátrá, kdo jsem! Je taky jedna z těch lepších vět. A dál to jde fakt z kopce. Hahaha, já měkká povaha mu napsala, kdo jsem. Aspoň už neotravuje!

            Chápu, těch pár vět na vás nemusí působit dostatečně děsivě ale tragicky. Ale mě to alarmuje. Protože i přes to, čím vším jsem si prošla, jsem i po deseti letech pořád stejná. A to je k pláči.