Dny, jako pondělí.

Jsou dny, kdy je i v jinak beznadějně nacpaných podnicích prázdno. Dny kdy v čajovnách, kavárnách i pivnicích chcípl pes. Provozní lešti sklo a marně vyhlíží nějaké hosty, občas zaslechnete kroky, ale to jsou jen zvuky z hořejšího poschodí, jak říkám chcípl pes. U nás v srdci starodávného města to bývá pondělí, mám trochu pocit, že tento trend k nám přišel jako všechno ostatní ze západní Evropy, tak jak to trendy mají v poslední době ve zvyku. Člověk ne a ne pochopit, proč zrovna pondělí se stalo tím vyvoleným dnem z celého týdne. Převzali ho bez výjimky všichni včetně Vietnamců, kteří vždy jednou za týden zavřou vrata tržnice na Olomoucké. Jsou to dny beznaděje a zoufalství, kdy i tak věrní zákaznici jako Katka a Martin pověsí své poctivé štamgastské řemeslo na hřebík.  Dokonce ani ta kočka z horního patra nepřijde pro pohlazení, protože je pondělí a má volno. Osmdesát tisíc obyvatel středu města a i ti ostatní, pracují pro pondělí, dobro státu, vyšší principy, prachy a klid na duši do úmoru. Úřednice pracují do pěti a ti ostatní od nevidím do nevidím, aby je pak práce vyflusla nepoužitelné do úterního rána. Večer už je pak všem jasné to, co ráno se zdálo být jednou z možnosti, a totiž že je nutné se napít. Někteří prozíraví jedinci ví, že to tak skončí a proto mají téměř doživotní rezervace na svá oblíbená místa a splynuly s podnikem tak dokonalé, že se nikdo nediví když vejdou do kuchyně pro vodu, nebo že mají své vlastní nádobí. Člověk se na ně podiva  a tak nějak podvědomě tuší, že je svět v pořádku.  V podnicích jako je ten náš, se střídají záhadní, nudní a podivíni jako na běžícím páse. Máme svého falešného majitele snad pro jeho exotický vzhled mají lidé pocit, že je to ten pravý. Máme i falešného syna, pravého  majitele, který  tak získal falešného otce. Máme zdánlivé hosty, zdánlivé kamarády, zdánlivé lásky. Ten báječný bohatý rámus, přemíry kultur a názoru se mísí v jednom malém podniku. Pokud mám krátce charakterizovat místo ve kterém se právě nacházím, pak musím říci: „vítejte. Jsme vše, je ne normální. „ Normalita se přeceňuje, z nějakého důvodu je dokonce vyžadována a upřednostňovaná ať se hneš na Gausově křivce kterýmkoli směrem od středu, budeš divný a méně zastoupený a tím v nevýhodě.  Zeptáte-li se jestli jsem normální, odpovím ne a ani nechci být. A tak jak by z jistým zadostiučiněním řeklo pár lidí z mého okolí, budeš trpět. A já trpím, trpím jako zvíře a trpím jako Katka.

Já žiju úplně normální život akorát se to kazí všema těma chlapama, nejhorší na tom je, že to nemá konec. Řekla Katka, když jsem ji asi po milionté poprosila abych mohla o ní, o té báječně praštěné ženské psát. Trochu se zdráhala, protože si o ní prý stejně nikdo nemyslí, že je normální. Třeba kamarádka Eva, zdravotní sestra a matka dvou dětí, má pocit že je to všechno jen o sexu. Ono to o sexu být může ale taky nemusí, to záleží na tom, jak se ti lidí domluví.  Bránila se Katka, tak vidíš pořád si myslí, že jde jen o sex. To je ženská a tu jsem do postele netahala a co si pak myslej ti chudáci chlapi. Svolila, svolila a první schůzku jsme si domluvily v kavárně. V té kavárně kde potkala katolíka, katolíka bez kříže, bez zjevných známek jeho vyšinutosti.