Chcete mě?

 

Kamarádka si včera nastavila jako úvodní fotku na svém Facebooku (ano, s úderem střední jsem si i já založila Facebook) fotku naší třídy. Město ve kterém žiju je divný, takže i náš gympl je divnej a třídní focení u nás na škole probíhá zpravidla během září. Když jsme fotky dostali vytištěné, jenom jsem po ní hodila okem, rychle jí vložila do desek a doma jí založila mezi knížky, aby nebyla na očích.

Mám se sebou myslím celoživotní problém – sama sobě se na fotkách nelíbím, nefotím se, pokud někde vyhrabete mojí fotku, na 99% nebude pořízená mnou samotnou. Při pohledu do zrcadla to ujde (nejsem budoucí miss, mohlo by to být lepší, nemám jedno oko výš než druhé, nijak hrozné problémy s pletí mě taky netrápí a šilhání maskuju brýlemi. Bez brýlí jednak nevidím a jednak šilhám na levý oko, takže se mně nikdy neptejte, jestli si před vámi brýle sundám. To šilhání vypadá hnusně. Vím to.)

Takže to máme jeden problém. Tohle má ale myslím víc lidí, že se sami sobě na fotce nelíbí. Já mám ale ohromný problém i s tím, když mě vyfotíte řekněme cca od prsou níž. Protože proč. Už jsem tu párkrát psala, že jsem po dětské mozkové obrně. Vyšla jsem z toho relativně dobře, ale poznat to na mně z fyzického hlediska prostě je. Trošku kulhám, levou ruku bez cizí pomoci nenatáhnu (a když už mi tu ruku někdo natáhne, tak to bolí), takže ji mám prakticky permanentně trošku pokrčenou. A to je na fotkách, kde stojíte ve třech řadách za sebou, kor když vy jako zakrslík (zdravím všechny trpaslíky co stejně jako já nemají ani metr šedesát) musíte být při focení vepředu, abyste byli vidět. A to, že nemůžu být někde schovaná v rohu mezi bezmála dvoumetrovým spolužákem a asi metr osmdesát měřícím třídním basketbalistou, mi vadí. To se ostatně můžeme podívat na přepis konverzace potom, co si ona kamarádka nastavila tu fotku, jak jsem už zmínila, jako úvodní na svém profilu. Moje slova jsou vyznačená kurzívou:

 

Ta moje ruka na tý školní fotce – fuuj..

Tak dost.

Ble. Jak když máš strom, kterýmu vadně naroste větev.

Přestaň.

Vždyť je to hnusný.

Nech toho.

 

 

Můžete vidět, že míra sebelásky mě a mého těla je na vysoké úrovni. Nicméně mě tohle inspirovalo k malému anonymnímu průzkumu. Kde není sebeláska, často není ani partner, přítel, drahá polovička, říkejte si tomu, jak chcete. Zavítala jsem tedy do internetové zpovědnice a vhodila do tamějšího éteru zpověď s jasným jádrem a jednoduchým poselstvím – je mi osmnáct, jsem po dětské mozkové obrně a trápí mě, že nikoho nemám. Moje otázka zní - byli byste ve vztahu s někým, jako jsem já? Součástí textu bylo hrubé popsání mojí diagnózy, jak moc mě prodělání nemoci (ne)omezuje, moje koníčky, charakter, vzhled. Co se týče vzhledu, byla jsem upřímná – neudělala jsem tedy ze sebe vysokou, štíhlou femme fatale (já jsem maximálně ta fatale – ovšem ne osudová, ale fatal – konečná. Jakýkoli – i přátelský – vztah se mnou vás poznamená. Vážně. Žádný z mých blízkých kamarádů ani kamarádek není úplně „normální.“)

Překvapivě se mi ozvalo relativně velké množství mužů – pojďme si společně rozebrat, co mi napsali a něco ke každému z nich připsat.

 

 

Nezní to vůbec ufňukaně, docela sympaticky jsi popsala svoji situaci, očividně jsi inteligentní člověk, který umí reflektovat realitu. Čistě teoreticky v tom popisu nevidím nic, co by bránilo vztahu. Jsi zaměřená introvertně na blízké okolí, takže pro tebe bude obtížnější najít si partnera, ale rozhodně nejsi pro ty věci které jsi popsala odsouzená k věčné samotě nebo tak něco :) Buď sama sebou a nepochybuji, že se v tvém životě časem někdo objeví.

-          Dobré zprávy. Dotyčný nade mnou neláme hůl, nebere mi naději, radí mi to, co se lidem vesměs radí, když někoho hledají. Teorie a praxe je o něčem trošku jiným. Vztah – jakýkoli vztah, i čistokrevně přátelský – se mnou je hodně o trpělivosti, toleranci, o určité formě chemie, která v sobě nemusí nutně zahrnovat testosteron (ev. progesteron, v případě, že jste žena) půl na půl zředěný se vším, co v těle koluje, ani kyselinu sírovou.

 

 

Az na tu lechkou obrnu jsi az stereotypni knihomolka, zas tolik bych to neresil. Jisteze - tu a tam se najde introvertni klucina ktery dokaze ocenit snilka protoze ma podobny okruh zajmu a casto to prekona jeho "netykavost". Jen si nejsem jisty v tve vekove skupine kde je to velmi nezvykle. Skoro bych se nebal mirit na 5-7 let starsi, vypada to ze to mas v hlave srovnany a vis co muzes cekat.

-          Nebojím se mířit, ale mám blbou mušku. Prakticky všichni moji přátelé, pokud nepočítám bývalé a současné spolužáky, jsou starší než já. A všichni mají - co vím - přítelkyně. A něco mi říká, že se kvůli mně nikdo z nich s tvou svojí křehulkou nerozejde.

Takže – smůla, holčičko.

 

 

Je vidět, že psát umíš.... četlo se to hezky.

Každopádně to, jak se popisuješ mi nepřijde něco, co by tě mělo determinovat k tomu že zemřeš sama. Budeš si k sobě muset najít introverta, co radši víkend prosedí doma u knížek než nějak aktivně (jako sportovec). Zkus navštěvovat knihovny třeba nebo věřím, že na VŠ by si někoho mohla potkat.

-          Při čtení téhle odezvy se mi při pasáži s knihovnou okamžitě vybavila povídka "Smím vám ukrást mého Célina?" od zdejšího  ‚Oflajna‘ – ahoj, Jaří – ale k věci. Je mi jasné, že žádný můj přítel asi nebude nadšený sportovec ve stylu, že by tím sportem vyloženě žil – takové lidi já prostě a jednoduše nechápu, nic víc. Pokud by se pod aktivním víkendem schovávaly třeba méně náročné tůry, tak není problém, akorát by dotyčný musel počítat s tím, že se brzo unavím a po návratu domů vážně neuvařím večeři o pěti chodech, nevysaju v celém bytě, nepověsím jedno prádlo a hned na to nedám prát novou várku a já nevím co všechno (jistě vás napadne spoustu dalších věcí).

 

 

To že máš zdravotní potíže by mi nevadilo, ale to že jsi vyžraný čuně mi jde trochu proti srsti...

-          Jasně, takže když jsem tam teda přiznala, že mám plnoštíhlou postavu, tak jsem hned vyžraný čuně. Dotyčný má určitě místo břicha valchu. Určitě.

Plnoštíhlá nerovná se tlustá.

Mužské oko asi rozlišuje jenom ženskou štíhlou postavu a vyloženě tlustou. Aha. Novinka.

Každopádně dotyčný mě inspiroval k novému rozlišování mužské postavy – hubenej (v případě že je muž i vysoký lze použít termín „záchodový pavouk“), alfasamec - řeckej bůh s ksichtem prince Krasoně a vyžranej špekoun. Nic mezi tím neexistuje. Prostě ne. Už nikdy.

 

 

To jak se vyjadřuješ je mi sympatické a ne zrovna málo, vážně to na mě zapůsobilo, ale popravdě já jsem docela hodně aktivní člověk a chtěl bych přítelkyni, která má blízko ke sportu nebo pohybu obecně, takže nevím jestli by to v tomto nebylo omezující, ale jinak bych problém neměl.

-          Je v pořádku, že pokud je člověk sportovně založený, tak k sobě automaticky hledá stejně založený protějšek. Ale jak píšu výš, asi žádný můj přítel nebude oddaný sportovec, protože bysme se myslím v tomhle navzájem nechápali. A já nesedím celý dny doma, akorát mám holt sportovní možnosti trošku omezený. Na kolo a brusle třeba nemůžu vůbec, neudržím rovnováhu. Ale cvičím jógu. Sice v pohodlí domova, protože na obyčejnou, resp. skupinovou jógu si kvůli složitosti některých cviků netroufám. Jsem schopná se zauzlovat a už nikdy mě nikdo neoduzluje zpátky.

 

 

Kdokoli s postižením to má na seznamovacím trhu děsivě špatný nehledě na pohlavý. Opravdu je mi tě líto.

 

A jestli bych byl ve vztahu s takovou dívkou? Vztah je takový obchod víš. Ty něco nabídneš a něco si za to koupíš. Obvykle muž prodává sou drsnost, a ženská svou ku***, pardon, krásu.

Nemusí to tak ale být vždy. Můžeš prodávat to jak si empatická, hodná nebo férová. Neříkám že to bude snadný, ale šance tady prostě je, já osobně bych s tím třeba měl trošku problém, ale kdybych byl v hodně blbý situaci, psychycky na dně a někdo tobě podobnej by mne podal pomocnou ruku, opravdu bych neměl koule otočit se pak zády. Asi tak no.

 

-          Stop! Všichni se zastavte! Myslím, že jsem našla svého Muže s velkým M.

Báječný. Už vím, jaký by měl být můj ideální přítel. Bude v „hodně blbý situaci, psychycky na dně“ a v tu chvíli se přikutálím do jeho života já. Kulhající spása. Já to potom celý sepíšu, vydám, právo na filmový zpracování prodáme za těžký prachy někomu z Hollywoodu a on mi uteče s nějakou klisnou ze stáje Victoria’s Secret. Láska. To chceš.

Na závěr té zpovědi jsem připsala, že ocením, pokud budou upřímní – a že počítám i s odezvou, že by se mnou nikdy v životě nebyli. Nicméně to, že mi někdo napíše, že by se mnou byl (pouze) za blbý situace, kdy by byl psychicky na dně – jo pardon, on by byl těžce a tvrdě na dně (asi jakože úplný dno), takže dokonce psychycky na dně – tak to mě mrzí. A co když se z toho dna vyhrabe? To mě potom opustí?

Myslím, že jsem přišla na nový způsob seznamování – budu prostě chodit po ulici a ptát se mužů, jestli nejsou v blbý situaci a psychicky na dně. Pokud mi to odkývou, vrazím jim do ruky své telefonní číslo. Dneska si budu celý večer před zrcadlem trénovat úsměv a větu: „Ahoj fešáku, nejseš náhodou psychicky na dně?“ a zítra vyrazím do ulic. Na lov. Vrrr. Jo. Ono to půjde.

 

 

Já bych s tebou chodil . ALE : Hlavně kvůli povaze . Podle toho co píšeš mi připadáš jako fajn holka , takže já bych byl pro :)

-          To je hezké. Milé. Nadějné. I když – krása odkvétá, charakter se může křivit…

 

 

Pokud by ses mi líbila charakteristicky, tak proč ne. Stačí hledat na správných místech a někdo se časem najde. Přeji hodně štěstí.

-          Přátelé mi často říkají, že oni sami přítele/přítelkyni poznali v době, kdy to sami nejméně čekali. Nicméně vzkaz je jasný – mít oči, uši i náruč otevřenou. Tak jenom doufám, že mi do náruče nepotáhne, už je venku celkem zima.

 

 

no asi bych s tim problem nemel, zalezi na dost vecech, ale samo o sobe to postizeni by nebyla nejaka neprekonatelna prekazka, dokazu si to predstavit, ale budes muset k sobe hledat nekoho podobneho si myslim, kdo bude spis takova domaci brambora

-          Já mám teda radši těstoviny, nebo rýži, brambory jak kdy a jak k čemu, ale děkuju.

 

 

Nebuď smutná. Mně by to nevadilo. Sám jsem takový, že si radši doma čtu místo sportování.

-          Jedna vlaštovka jaro nedělá. Kor teď, když už je chladno.

 

 

Taky se mi to četlo moc hezky. A jak už tu někdo napsal předemnou, nevadilo by to, ale hlavně kvuli tvé povaze. Jsou lidi, pro které je duležitější to, jaký je člověk uvnitř. A popravdě kvuli tomu jaké to máš, a jak k tomu přistupuješ, bych si tě sakra vážil :)

-          Muž by si měl ženy vážit, stejně jako ona jeho. Ale doufám, že to neměl na mysli v tom smyslu, že by mi koupil váhu.

 

 

Ahoj,

Pěkně napsané, ale nevidím tam pořádně nic co by mělo být nějakou extra překážkou pokud by jsi vyloženě nehledala někoho sportovně založeného. Navíc máš výborné záliby, psaní se už taky nějakou chvíli věnuju, nebyla by jsi ochotná poslat mi nějakou ukázku tvorby? (kdyžtak prosím na mail -…)

-          Ó lala. Někdo je krásnej, někdo má omračující charakter… A někdo píše.

Někdo má všechny tři vlastnosti. Někdo jenom píše. Asi chápete, kam se řadím já.

 

 

Nešlo samozřejmě o nic vážného, odpovědi od těch mužů neberu jako něco směrodatného. Koneckonců, jedna z mých učitelek ze základky má přítele, který taky jako miminko prodělal DMO. Poznali se přes nějakou internetovou seznamku. Mají spolu pětiletého chlapečka (nebo kolik tomu jejich capartovi je.) Jednou mi při zapisování známky pošeptala, že má doma chlapa, co taky prodělal stejnou nemoc a vždycky, když mě vidí sedět v lavici, tak si na něj vzpomene. Je úžasná a naprosto okouzlující jako žena, osobnost i učitelka, naprosto ji zbožňuju. I dnes, tři roky potom co jsem vylítla z náruče základky, jsme v kontaktu.

 

Před dvěma roky jsem šla s jedním kamarádem chvilku po půlnoci z jednoho baru, kde pokračoval program vyhlášení literární soutěže, ve které jsme se tenkrát oba umístili. Šli jsme po Tyršově mostě, který byl v noci krásně osvětlený, nikde ani noha. On měl v rámci svého tehdejšího hesla „Abstinuju jen od večera do večera“ něco málo upito, já, vzhledem k tomu, že mi bylo teprve šestnáct, měla krev zrychlenou maximálně tak cukrem obsaženým ve vypitém Spritu. Najednou se mě zeptal:

„Po jaký že to seš nemoci?“

„Po dětský mozkový obrně.“

„Jo, aha.“

Dál to neřešil. Asi chápal. Už tehdy jsem měla slabost pro (mimo jiné) inteligentní, empatické muže.

A pro muže, co neřešili, neřeší a nebudou řešit, že kulhám.

 

Skoro slyším hlas Zdeňka Srstky: „Sice vyžaduje zvláštní péči, trošku kulhá, ale je přítulná a v posteli hřeje (když jsem teda to vyžraný čuně. Špeky hřejou.) Požaduje pravidelný malý přísun čokolády, jinak je protivná, trucuje a nemluví s vámi, dokud po ní čokoládu nehodíte a nepohladíte ji. Chcete ji?“