Buď taky Deutsche

 

Nedávno jsme v rámci studia němčiny vyrazili do matičky Prahy. Což znamená vyhodit učebnice a místo nich hodit do batohů a kabelek svačinu, pití, peněženku, a svoje ego, abyste si mohli připadat strašně drsně, že zbytek gymplu si bude hnít v lavicích a vy se jedete načuchat pražského smogu. Nic dalšího nepotřebujete. Pokud teda nejste neléčenej grafoman a asociál jako já. V tom případě někam pod peněženku a láhev narvěte ještě bloček, dvě obyčejné tužky, jednu propisku bez víčka, která píše a jednu propisku s víčkem, která píše napůl. Udělejte to čistě pro svůj pocit bezpečí, jedete přece jenom mimo svoji komfortní zónu a budete nucení se socializovat (o tom později). Jen co se otevřely dveře autobusu, všichni se narvali do možná nejvíc dozadu, co nejdál od učitelek.

Já si naopak sedla přímo za ně. Ani ne tak z důvodu šprťáctví (na to už dávno nemám), jako spíš z důvodu toho, že mi společnost více lidí (jelo nás dohromady kolem čtyřiceti) není příjemná a spíš než cokoli jiného mi velký počet lidí kolem leze na nervy a jednak mě vyčerpává. Sednutí za učitelky mi tedy zaručilo, že přede mnou budou pouze ony a za mnou dobrá dvě sedadla prázdno. Nakonec u mě zakotvila spolužačka, ta ovšem v průběhu cesty usnula. A za oknem jenom silnice, budovy, okna, cizí příběhy, cizí osudy, cizí všechno.

 

Naše první zastávka. Rozpačitě jsme přešlapovali před budovou velvyslanectví. Nad hlavou nám vlála německá vlajka. Právě odsud je první, moje asi z celého výletu nejoblíbenější, fotka.

 

 

 

 

Pořád nám nikdo neotvíral. Kolem prošel starší pán, inspirovaný očividně právě tím, že se jednalo o německé velvyslanectví, vykřikoval „Deutsche, Deutsche, Deutsche.“ Všichni se smáli, učitelky měly nervy, že nám neotvírají, já se taky smála a později jsem si na toho pána vzpomněla a bylo mi ho líto.

Konečně vykoukla jakási blondýna, krátce mluvila s učitelkami a na dotaz, jestli si máme připravit občanky, zavrtěla hlavou, že jestli nás znají, tak to není třeba. Měla jsem chuť jí říct, že čtyřicet osmnáctiletých sirotků jen tak nenajdete procházet se ulicemi. Minimálně by všichni neměli teplé, čisté oblečení, kabelku nebo batoh a dotykový telefon. Neřekla jsem radši nic.

 Potom nás volali podle abecedy, abychom mohli projít kontrolou. Byl to klidný řád, který rušilo jen odkládání mobilů a klíčů do krabičky, vrčení zipů, jak jsme otvírali batohy a kabelky a pípnutí rámu. Panovala mezi námi paranoia, jestli přece jen nezapípáme víc, než ostatní. Během čekání na ostatní nám začalo být chladno. Ani mírně ráčkující pán průvodce nás nezahřál. Trávník zahrady Lobkovického paláce byl pečlivě zastřihnutý jako vlasy vojáka.

 

 

 

 

 

Zahájili jsme rychlý, velmi spořádaný – byli jsme rozplácnutí přes celý chodník – přesun do našeho druhého útočiště, Goethova institutu. Tady jsme si popovídali na téma němčina a Praha. Pan Míla byl milý a rozdal nám papírky, které nás rozdělily do skupin. A je to tady. Násilná socializace. Problém.

„Holky, vy buďte když tak spolu,“ ukázala na mě a jednu moji spolužačku naše učitelka němčiny. Už před výletem jsem za ní byla, jednak kvůli zjištění, kolik se tak během toho nachodí kilometrů a jednak abych jí oznámila, že trpím naprosto nulovou orientací v cizím prostředí. Jsem nesamostatnej trotl, co se ztratí, i když ho jenom zavedete za roh a dáte mu mapu a učitelce tedy bylo jasné, že u sebe potřebuju někoho, komu aspoň trochu důvěřuju a znám ho.  

I papírky nám byly nakloněny a my jsme skončily spolu. Dostaly jsme mapu navíc. Spolu jsme strávily i celé odpoledne, když se hned před institutem od nás zbytek naší skupiny oddělil. Spolužačka, která na rozdíl ode mě disponuje orientačním smyslem, naplánovala cestu a běhaly jsme křížem krážem městem, zatímco jsme plnily zadané úkoly. V polovině cesty jsem začala vydávat zvuky podobné umírajícímu mroži. 

 

 

 

Problém nastal na rohu Ovocného trhu u Stavovského divadla, kde se mě spolužačka rozhodla nechat a dojít k dalšímu blízkému „bodu“, ke kterému se vztahovala jedna z otázek, sama, aby tam došla rychleji. Propadla jsem panice a prosila jsem jí, aby nikam nechodila, že se na to už vybodneme a půjdeme zpátky k institutu. Nebylo mi to nic platné, nechala mě tam a šla. Já se rozhodla uklidnit, konečně se socializovat a seznámila jsem se s panem a paní Lampičkovými. Jsou sympatičtí, že?

 

 

 

 

 

 

O kousek dál visel další pan Lampička, vzhledem k podobě s paní Lampičkovou to tipuji buďto na otce, nebo bratra.

 

 

 

 

 

Doběhly jsme do Goethova institutu. Já si ani neodvažovala sundat kabátek, naprosto proti etiketě jsem se při běhání mezi ulicemi zpotila a bylo mi jasné, že jakmile bych si kabátek sundala, tričko se mi přimlaskne na tělo a vytvoří mou doživotní druhou kůži. Vyhodnocovaly se výsledky. Vyhrají vždycky ti lepší. Já vím. Přidaná hodnota. Člověk musí mít něco, co ti druzí ne, aby vyhrál. Ve všem.

Při čekání na autobus jsem se dívala do cizích oken. Kde jsi, Romeo? 

 

 

 

 

 

Sedla jsem si. Otevřela jsem kabelku, odšroubovala víčko a zhluboka jsem se napila. Víčko se rozhodlo žít vlastním, lepším životem. Být už nezávislé na mě. Prostě se při tom, jak jsem pila, někam zakutálelo. Nenašla jsem ho. 

 

A jak mám asi najít někoho, kdo mě bude milovat, když ode mě utíkají už i ta blbá víčka…