Mé Já

Strach. Nenávist. Bolest. Zklamání. Nic jiného. Pohlížím na záhadné cosi, jenž se ke mně pomalými pohyby přibližuje. Je to děsivé a smutné zároveň. Bezbarvá trojrozměrná skvrna, která jakoby neměla konce. Poslední modlitba, než mě zcela pohltí a ukáže mi věci, které se stěží snažím stále jen přehlížet.

Lži. Výmluvy. Podrazy. Sobectví Nic jiného. Pokaždé jiný čin, avšak stále s těmito vlastnostmi. Neustále dokola již několik let. Lži, jen proto, abychom byli pro okolí zajímavější. Výmluvy, neboť i lenost dokáže člověka často pohltit víc, než by si přál. Podrazy na rodiče, přátele a všechny, na kom nám tak záleží, pouze kvůli vlastnímu zisku z nich. Sobectví, příčina všech již zmíněných špatností. Hrůza. Už se na to nevydržíím dále dívat, chci pryč z onoho čehosi, jenž mě do sebe tak náhle vcuclo, prosím...

Taková jsem já? Ano a v nemalém měřítku užívám těchto čtyř špatností. Vím to. Chtěla bych být alespoň o kousek lepším člověkem? Samozřejmě! Kdo by nechtěl? Ale, ach, je tak těžké vyhrabat se z oparu všech těch lží a podrazů, co jste si kolem sebe za tu dobu nakupili. Obdivuji všechny ty, kteří to se mnou vydrželi tak dlouho a mám pro ně jen jediný vzkaz: DĚKUJI...