dereal

Nikdy to není tak.

 

 

Ani to ráno. Cítila jsem se tehdy skoro jako Audrey Tautou, nebo jiná z těch dívek, kterými jsem tolik chtěla být. Úsměv bohyně a oči jako zraněné zvíře ve tmě. V těch očích jsem se vždycky viděla.

 

 

Byla jsem to já, opravdová a skutečná, uprostřed cizího světa a těla.

 

 

Nešlo o vliv, moc, nebo cokoli podobného. Ale o ten pocit. Pocit nalezeného po letech hledání. Pocit, který jsem zažila poprvé v životě.

 

 

 

Pocit naplnění.

 

 

 

A to ráno, tehdy před lety, se mi skoro chtělo říct C´était un peu trop court, monsieur, ne pensez - vous pas?

 

A pak si uchovat ten okamžik navždycky v sobě jako něco, co mi nikdo nikdy nesmí vzít.

 

 

 

Teď už je ztrácím. Vzpomínky. Je těžší si některé věci vybavit, i když se snažím si je připomínat. Ovládá už všechno.

 

 

 

Až na tu vzácnou chvíli v noci, kdy se vracím po kolejích domů z práce. Všude je tma, jen sem tam projede vlak. A nad hlavou svítí hvězdy. Skoro takové to nebe, které je vidět na horách, když jste daleko od civilizace. Pak se to vrací.

 

 

 

Mívám chuť lehnout si na záda mezi kolejnice a zůstat tam tak celou noc.

 

 

 

Když přimhouřím oči, vidím najednou všechno.

 

 

 

Když přimhouřím oči, tak…

 

 

 

Pamatuješ?

 

 

 

Je strašlivě těžký zapojit se do života, když vím, že mé místo je jinde. Usínám a budím se, pořád dokola. Funguju jako automat, co někdo zapomněl v ten správný moment vypnout.

 

 

 

Někdy mě štve všechno kolem. Zlobím se, protože vím, že ty bys pochopil. Neměl jsi to se mnou nikdy lehký, vím to. Život jako na horské dráze hlavou dolů. Občas jsem to vůbec neulehčovala a teď se za to strašně stydím. A vyčítám si to. Asi i kvůli tomu se zlobím. Vlastně hlavně kvůli tomu

 

 

Hlavně na sebe.

 

 

 

Štěstí je to v tom, co si v tu správnou chvíli nikdy nedokážu uvědomit. V tom, na co pak vzpomínám jako na něco, co šlo prožít mnohem víc a lépe.

 

 

 

Ale i kdybych to věděla, i když to často vím, nikdy to neprožiju jinak.