Z deníku Osmý den aneb příběh osmáka Lojzíka

Osmý den (Týdeník pro zpravodajství, bulvár, soutěže a zábavu ze světa osmáků)

Rubrika: Ze života

Milí čtenáři,

V průběhu týdne k nám putují desítky dopisů s velmi zajímavými, někdy vtipnými a jindy dojemnými, příběhy z vašich hlodavčích životů.
Tentokrát jsme se rozhodli otisknout dopis od osmáka Lojzíka, který svým příběhem dojal nejednoho člena naší redakce. Přátelé, zastavte se ve svých kolotočích, odložte oříšky i dřívka na hlodání a ponořte se do Lojzíkova povídání …

Ahoj všichni z redakce i všichni čtenáři,

Jmenuju se Lojza. Narodil jsem se jako čtvrtý z šesti. Mí sourozenci se rozeběhli do všech koutů světa a už jsem o nich neslyšel, ale předpokládám, že se mají dobře, mluvili něco o svobodném životě v poli, tak jen doufám, že jim to vyšlo.

Já sám jsem se odpoutal od rodičů ve třech měsících, to si mě vzali takoví dva malí kluci. No, a dali mě do klece ke třem dalším osmákům. Spřátelili jsme se docela rychle a já si tam taky našel svou životní družku Marušku. Doma jsem jí ale odjakživa říkal Mámo.

A tak jsme žili u těch kluků, já, Máma, Olda a Jitka dobré dva roky … dokud jsme je nepřestali bavit.

No, co vám budu povídat. Dodnes, když slyším slovo had, padám na hřbet. Ale jak vidíte, jsem stále tady!  a můžu psát svůj příběh.

Měli jsme s Mámou totiž velké štěstí: jednou přišla k těm klukům na návštěvu nějaká Andy, taková blondýna, náramně ukecaná … no a hned z nás byla celá vedle. Prý jak se pěkně točíme v kolotoči a jaké prý máme prima zuby … a tak jí ti kluci řekli, ať si nás vezme. Jenže Andy mohla vzít jen dva osmáky. No, strčili ruky do klece a začali nás lovit. A protože první chytli moji Mámu, logicky jsem jim pod ruku hned nastoupil já.

(Pokud dobře vím, tak sousedi nakonec kupodivu zůstali u kluků. Prý dva osmáci už nedělají takový bordel. Nevím, co tím bordelem mysleli, ale budiž …)
A tak nás Andy odvezla domů a tam tvrdila, že prý jsme u ní jen na prázdniny a že nás pak vrátí do domu dětí a mládeže, odkud prý pocházíme (Kecala rodičům, aby si nás mohla nechat. Doufala, že se do nás o prázdninách zamilují stejně, jako ona. Povedlo se  )

Ještě jsme se ani nezabydleli, a Andy už byla celá žhavá do seznamování. No, a chtěla, že si jako vytáhne Mámu ven, ale ta, jak měla ještě cestovní horečku, se lekla a tak se vám jí zahryzla do prstu … a kdybyste pak slyšeli ten řev … no, od té doby k Mámě přistupovali s respektem.

Přátelé, ale musím vám říct, že bejvák jsme měli prvotřídní. Zlikvidovali jsme několik kolotočů a vždycky nám donesli nový! A každý den nám dávali zajímavé věci na hryzání. Andy měla dokonce tak prima kolegyně v práci, že jí kradly trubky od sáčků v Tescu. Rádi jsme si pak dávali závody, kdo ji promění v piliny dřív. Tímto chci holkám z práce fakt srdečně poděkovat.

Docela často jsme si mohli dávat i písečnou koupel, což předtím u kluků vůbec nebylo. To víte, den co den ořechy, sušené ovoce, pampelišky, větvičky … my jsme nejedli, my jsme žrali. A pak ty luxusní žebříky a prolízačky a špalky a špalíčky a to nemluvím o uklízečce dvakrát týdně!

Odměňovali jsme se pravidelnou noční show. Přiznám se, že jsme na to hned o první noci v novém bytě vlítli. A za náš společný život jsme přivedli na svět celkem sedmnáct mladých. Podotýkám, všichni vystudovali. Jsou to hlavičky.
No, doposud to znělo jako idylka, že? Ale to tak v životě asi nemůže být, aby bylo pořád všechno jenom dobré - to by si pak jeden ničeho nevážil, kdyby nezažil krušné chvíle. Nepočítám teda kočky mlsně sedící před klecí, to bylo pro moji mámu spíš pro srandu králíkům, než pro strach. Ty kočky si mysleli, že nás s těmi nacpanými pupky jako přetáhnou přes mříže … (a pak kdo je tady blbý).

No, jednou k večeru ta krušná chvíle skutečně přišla. Skoro denně nám táta od Andy nosil ořechy. Pěkně jen zlehka nakřápnuté a zbytek jsme si museli vydolovat sami. No, otevřel klec a já že se jako podívám, kolik jich nese. Vyšel jsem až na dveře od klece a jak jsem se nahnul, nějak mi ujela packa a já plesk sebou na zem. Slyšel jsem jenom zděšené: „Ježíš, Lojzíku …“ a pak už mám všechno takové rozmazané.

Byl jsem strašně vyděšený, protože jsem se chtěl dát na útěk … a ono to nešlo. Zapřel jsem se předníma … a zadní ležely na podlaze, jakoby tam ani nebyly. Byl to strašný šok. Srdce se mi zběsile rozbušilo … táta mě vzal do dlaní a začal hladit a hned to běžel říct Andy. Chvíli se o něčem spolu docela dohadovali a diskutovali co teď … nakonec mě dali do takové maličké přepravky a naložili do auta.

Nejeli jsme daleko, co nevidět jsme vystoupili a vešli do zvláštní budovy. Smrdělo to tam psem. A taky trochu kočkou. A nějakou dezinfekcí nebo tak něco. Vzal mě tam do dlaní nějaký chlapík v bílém a dělal se mnou fakt nepříjemné věci. Různě mě natahoval a krčil … a pak mi dal něco do tlamy a ještě mě něčím bodl do zad. Vysvětloval, že prý mám otok na míše a že mi musí doma kontrolovat bobky, jestli mi to nezasáhlo do trávení.

Andy, celá smutná z toho, co se dozvěděla, mě vzala zpět do auta a přivezli mě domů. Postavila přepravku i s mou maličkostí na stůl a dlouho na mě mluvila, občas mě pohladila a podívala se, jestli nemám bobky.

Víte, do té doby jsem pochyboval o nějakém smysluplném dorozumívání se mezi lidmi a námi. Občas byl nějaký náznak, že třeba když jsem celý den řval „óřech, óřech,“ tak jsem to řval asi dostatečně zřetelně na to, aby mi ho večer donesli … ale tak, to byl záblesk, že jo … ale v ten večer nehody jsem pochopil, že je to jinak.

Když jsem se totiž zaposlouchal, co Andy říká, došlo mi, že kromě přání, abych zase chodil, jsou to slova jako mám tě ráda, Lojzíčku, prosím, buď tady s námi a tak … a vzalo mě to za srdce. Tenkrát jsem jí přední packou trochu zmáčkl prst, to aby věděla, že jí rozumím, a že s ní i s celou její rodinou, ještě dlouho zůstanu.

Ráno jsem napočítal šest bobků a začali jsme cvičit. Nebylo to příjemné. Koukala mi přitom chlouba mezi nohama a já se strašně styděl. Ale nedalo se svítit. Rval jsem se jako tygr i přes ten stud. Jednou to dokonce vypadalo, že sebou nohy zaškubaly. Ooooo to bylo radosti, Andy si pomalu zpívala!! No, jenže to bylo tak všechno.

Z toho plazení se po zemi se mi odřel pinďour i kolena … a tak mě vzali zpátky na veterinu. A tam to doktor řekl jasně: už nebudu chodit. Mám něco s páteří. A tak se na mě díval a ten jeho pohled říkal: „had, had, had, had …“ hrozně jsem se rozklepal. Tenkrát se mnou jela Andy máma. Vzala mě do dlaní, pohladila a vrátila mě zpět do domečku. Dali mi mastičku na kamaráda, pochválili mě, jak jsem čilý (počůral jsem veterináře a udělal mu díru do rukavice) a odjeli jsme domů.

Nepřišel ani had, ani pole a nucená svoboda a lá dožij v džungli. Doma mi dali do tlamky další antibiotika (to byl hnus, velebnosti … ) a museli mě separovat od Mámy. Pořád po mně skákala a nedělalo mi to dobře. Jsme teď sice každý v jiné kleci, ale povídáme si i tak. Zřídili mi takové malé rehabilitační zařízení, kde si posiluju přední tlapky. A denně mě vytahují, omývají, natírají takovou fialovou hnusnou vodičkou proti odřeninám a prý dostanu i trenky.
A někde tady v průběhu všeho toho zlého přišla chvíle, kdy jsem si uvědomil, jak strašně mám ty svoje lidi rád. Jak pěkně se k nám celou dobu chovali a nenechali mě ve štychu, ani jako invalidu. S rukou na srdci, jsem pěkný blb. Taky co lezu kam nemám. Už nejsem nejmladší a tohle se prostě nepodařilo. Proklouzl jsem tátovi mezi prsty a bylo to. Jo, kde jsou ty doby, kdy mě honili po stěně …

Ale zpět k tomu, kdy mi fakt došlo, jak jsou to fajn lidé. Napřed se mi to teda vůbec nelíbilo – vzali mě na zem a strčili pode mě nějakou dřevěnou destičku a k ní mě přivázali, ale potom! Cha! Já jsem se vám zapřel předníma nohama do koberce, zabral jsem … a já jsem běžel! Co běžel, já jsem přímo chvátal!! Andy s tátou a s jejím přítelem mi udělali takové kolečka, maličký invalidní vozíček pro osmáky … a já díky němu zase zažil vzrůšo při chůzi. Já měl tak neskutečnou radost!!! Utíkal jsem, co mi síly stačily … a od té doby běžím vždycky, když mi ta kolečka dají a děsně si to užívám.

Každý den mě pohladí, pochválí a vůbec jim nevadí, že nedělám už tolik kravin. Radují se, že mi chutná (a že mám bobky), že posiluju a že mluvím. A ono jim to stačí! Ani jednou nezaplakali po mých akcích na kolotoči …

S mámou nám to separé vlastně pomohlo, už se tolik nehádáme a víc si vážíme jeden druhého. Oba hryžeme, co to dá a co nám kdo dá a je to pořád stejně fajn. Nedali mě hadovi, ani coby prvotřídního invalidu, takové já mám lidi. A chci vám všem, milí čtenáři, říct, že stejně, jak tuze oni mají rádi mě, stejně tak je mám rád i já a nikdy bych je za žádné jiné lidi, za žádné jídlo a ani za ruličku od toaleťáku nevyměnil.