551

Jsem dítě generace, která neví, kam vlastně patří. Domov je jen místo jako každé jiné. Ne stav mysli, ani pohoda, sálající z fotek a filmů.

 

 

Toulám se městem po nocích a hledám něco, čím bych zaplnila to prázdno uvnitř. Jsem obklopena lidmi, ale nejlíp mi je, když se můžu zavřít před všemi a před vším. Zírat netečně celé dlouhé minuty. A nevnímat.

 

 

Nemám už sílu na běhání, tak se jen ploužím. Pomalu, ale vytrvale, kilometry a kilometry, už je ani nepočítám. Motá se mi hlava, když vstávám, často je mi tak slabo, že se musím přesvědčovat, abych to ještě zkoušela dál.

 

 

Bojuju s celým světem a nejvíc s tím, který mě obklopuje nejtěsněji. Jsem osamělý válečník na poslední trestné výpravě. Starý vlk, který už si občas nepřeje nic jiného, než se stočit do klubíčka a druhý den ráno už nevstat.

 

 

Jsem dítě generace, která mě naučila, že o pocitech se nemluví. Že lepší všechno vypít do dna, sedřít se a druhý den ráno vstát o zkušenost silnější. Naučila mě dávat a nepřijímat, bát se a instinktivně uhýbat dotekům.

 

 

Mít svůj svět, ale dobře ho tajit před ostatními. Být nezranitelná. Nebo se tak aspoň tvářit. Ubližovat. A být si toho vědoma.

 

 

Nosit si někde uvnitř všechny staré rány. A potlačit je pokaždé, když se ozvou.

 

 

Naučila mě, že život je jen hra o přežití.

 

 

A já ji vytrvale prohrávám.