Střípek

Jedna. Dva. Tři.
Teď.
Nic.
Takže to asi nemůže být sen. Muselo se stát to čeho jsem se vždy obávala nejvíc. Proč? Cítila jsem jak mě začali studit slzy na tváři. Slzy, které jsem si dokázala jen představit, takové které jsem dřív mívala. Jen teď bych za ně i zabíjela. Mohla bych to zkusit znovu.
Jedna. Dva. Tři.
Nic.
Už mě to nebaví, řekla bych i, že mě to unavuje. Ale co je to únava? Jestli jsem si horko těžko dokázala vzpomenout na slzy, vzpomínka na únavu byla daleko těžší. Procházím se, nebo pluji. Nevím, jak bych svůj pohyb dokázala popsat. Den ode dne zapomínám na své jedinečné vzpomínky. Na chtíč. Na strach. Zapomínám sama na sebe a to mě děsí nejvíc. Kdybych tak věděla, co dělat. Kdybych tak dokázala, jak moc mě mrzí to všechno co se stalo. Kdybych tak mohla říct "promiň".
...
Strom 3000 let starý. Dnes má listy a to mu dodává větší eleganci a sílu. Vypadá trochu unaveně, ale přesto vím, že je plný síly. Dívám se na ten strom tak ráda. Včera na něm byly červené kvítky. Myslela jsem si, že bych podle nich mohla poznat o jaký strom se jedná, ale to se mi za celou dobu, co jsem tady nepodařilo. Biologie mi vždycky šla, ale tento druh stromu byl tak jiný a výjimečný, že ho nikdo nedokázal pojmenovat jediným latinským názvem. Je tady ale jeden starší pán. Často k tomu stromu chodí a dokonce vymyslel, že se strom bude jmenovat Střep. Nevím proč ho tak pojmenoval, ale kdybych Vám měla říct, že mě to ani nezajímá...lhala bych. Kromě jiných tajemství na tomto místě, je toto opravdu to největší. Z nějakého důvodu mě ten strom přitahuje stejně, jako ten stařec.
Podíval se na mě. Už zase. Jediným pokynem rukou se mě snaží přesvědčit, abych se k němu vrátila. Ale já nechci. Ne že bych se ho bála. Jen vím, že mi má pomoc. A chci já pomoci?

Musím odejít. To je jasné. Chvíli jsem seděla na skále, která je nedaleko. Vždy, když někde jsem, vidím ji v dálce. Je to takové moje útočiště, kam se chodím skrývat. Nikdy se neskryju. Před sebou samotnou to nedokážu. Vždy, když tu tak sedím, přemýšlím. Dělám to furt, ale na skále víc. Když mě přepadne stesk a smutek. Skočím dolů. Je to úžasný pocit, ale někdo nechce, abych do té hloubky spadla. Vždy se totiž hned objevím na stejném místě. Přijde mi to někdy legrační. Jako bych byla superhrdina. Vždy, když se na ten kámen posadím a přichází ke mě vzpomínky, říkám si sama pro sebe proč se to stalo?
Proč jsem umřela?