real

Prohlížím si fotky pořád dokola. Nic než monotónní šumění deště za oknem a přeblikávání monitoru.

Jsem absurdní jako malá holčička na pískovišti bránící svůj hrad. Stačí jedna dobře mířená rána a skácí se všechno.

Nevím, proč to dělám, když dobře vím, že už od začátku je to špatně. Ale nedokážu se tomu ubránit.

Přibývá jich. Útoků a narážek. I proto asi. Pohledem nahoru dolů a znovu nahoru. Všechno špatně. A stokrát násobený.

Propíjím se nocí až do rána. Další co jsem nikdy. Nevím, u čeho to nakonec skončí.

A možná i začínám chápat. Všechny, které jsem dřív chápat nechtěla. A zlobila se na ně, že to vzdali. Chápala jsem už dávno, ale neodvážila se to k sobě pustit.

Přála bych si být. Ale už bych to nebyla já. Jedna z řady, uniformní, nevybočující. Teď sem, na značku a teď zpátky.

Tohle bych nebyla já.

A stejně to udělám. Časem. Jen pro tebe.

Nikdy tě nepřestanu milovat. I kdyby. Víš.

Jsem absurdní

A nepoznávám se.