hladina 13

Jsou dny, kdy mě rozčiluje i to, jak dýchám. Vadí mi každý pohyb, každé slovo, mířené mým směrem. Vadí mi všechno okolo.

 

 

Vychází to zevnitř. Mám v sobě nevybuchlou sopku a stovky odrazů minulosti, navzájem se o sebe tříštící. Někdy bych potřebovala sundat tu kůži, tu bolavou, do krve rozdrásanou kůži, která mě škrtí a dusí v těle, co nikdy nebylo tak úplně moje.

 

 

Moje historie je plná nedořešených míst. Hluchých míst, kterým se obloukem vyhýbám. Ale stále vím, že tam jsou a čekají.

 

 

Rozčiluje mě i tohle. Ta neschopnost a bezmoc. Ani po tolika letech to nedokážu změnit.

 

 

Ta svoboda, jejíž zdání jsem si sama pro sebe kdysi vytvořila, teď už je jen něčím, co je na obtíž, co mi brání udělat krok vpřed. Jakýmkoli směrem.

 

 

Rozčiluje mě, že to jediné, na čem mi opravdu v životě záleží, nedokážu ovlivnit. Že jsem jen pozorovatel, postavený mimo hru, který stejně jako bůh, pouze sleduje, ale nikdy nezasahuje. Nesmí.

 

 

Neumí.

 

 

Vadí mi o tom všem psát, protože vím, že je to úplně zbytečné.

 

 

Jsou dny, kdy si přeju zmizet. Tak intenzivně, že to fyzicky bolí.

 

 

Ale nemůžu. V určitém okamžiku nejde vymazat jedna dějová linka bez toho, abyste ovlivnili nějakou další.

 

 

A tak se jen zlobím.

 

 

Na svět.

 

 

 

Na boha.

 

 

 

Na sebe.

 

 

 

Na sebe.

 

 

 

Na sebe.

 

 

 

Nejvíc.