rigid

Miluju tě.

 

 

Mnohem víc než dřív. Teď, když mi protéká pod rukama denně tolik životů, si to uvědomuju tak nějak jinak. Intenzivněji. Bolestivěji.

 

 

Jako by mi někdo sundal z očí klapky a já to poprvé viděla všechno jasně. Vím, byla tu spousta pokusů, jak nás pochopit, ale nikdy jsem neměla, jak se doopravdy svěřit.

 

 

Teď je to jiné. Svěřuju se prostřednictvím příběhů jiných. Poslouchám a občas nás zahlédnu. V malém kousku, pár slovech, v útržcích rozhovoru.

 

 

Napsala bych, že mám náhled. Nebo tak nějak.

 

 

Vidím teď všechno, čím sis prošel. Čím jsme prošli oba. Je to hmatatelné, ale stále slovy nedefinovatelné. Jako spousta věcí, které teď zažívám. To napětí mezi čtyřma očima a významy schované kdesi hluboko za slovy.

 

 

Učím se reagovat jinak. Být otevřenější. Empatičtější. To, co mi pro tebe asi chybělo. Snažím se a myslím na to každou minutu. I když jsem jinde. Fyzicky.

 

 

Udělala jsem tolik chyb. Některé ze zoufalství, některé čistě jen proto, že jsem nevěděla. A neuměla být taková, jaká jsem být měla.

 

 

Život je podivná souhra zdánlivě nesouvisejících událostí. Které se ale nakonec stejně vždycky nějak propojí a dají jakýsi zvrácený smysl.

 

 

Je to zvláštní. Teď, v té nejhorší době, jsem najednou schopná vidět všechno tak jasně. A chápu. Takovou spoustu věcí.

 

 

Miluju tě.

 

 

Víc, než kdy předtím.

 

 

A navždycky.

 

 

Teď už to vím.