devět set osmdesát pět

Nic nepočká.

 

 

A nic už neuteče.

 

 

Žiju v bublině a už se nesnažím dostat ven. Dnešní bolest je zítřejší život. Dnešní strach zítřejší zem pod nohama.

 

 

Žiju. Ještě pořád.

 

 

Možná jen ze zvyku. Možná kvůli tobě. Možná kvůli.

 

 

Spíš to druhé.

 

 

Fascinují mě mužské oči. Ve chvílích, kdy je zbytek úplně plochý.

 

 

Mluví.

 

 

Mluví za všechno. Za ruce, volně složené v klíně, nebo zarývající se do kůže. Za nohy nervózně poklepávající. Za to něco, co je uvnitř každého z nich.

 

 

Co je uvnitř tebe.

 

 

Fascinuje mě to.

 

 

I když všechno ostatní jde do hajzlu.

 

 

Mám v sobě takový přetlak, že ani stovky naběhaných kilometrů ho nedokážou úplně vytěsnit. Jsem unavená k smrti a stejně nemůžu v noci spát. Všechno uvnitř mě se překřikuje. Začínám se v tom ztrácet.

 

 

Nikdo mi to nikdy neřekl.

 

 

Jak to vlastně poznat.

 

 

Co je ještě správný.

 

 

A co už ne.