origin

Začíná to postrádat kontury.

 

 

Mám chuť dotýkat se.

 

 

Bříšky prstů po hrubé omítce, jakou mívala babička na domě.

 

 

Obracet se do sebe a vytvořit další z neproniknutelných bariér. Být méně zranitelná. Neotevírat se. Nedělat to, co si přeju ze všeho nejvíc.

 

 

Vím moc dobře, čeho se bojím. A taky, že navěky tomu utíkat nemůžu.

 

 

Už je to tady zase. Ta stejná situace. Jen tentokrát o tolik silnější. Víc, než kdy jindy. Ten měkký tón, který obaluje všechno kolem. Chci si do něj lehnout a zůstat tak navždycky. Zavřít oči.

 

 

Nehýbat se.

 

 

Nedělat nic.

 

 

Chybíš mi. Strašně moc.

 

 

Tam někde uvnitř v tý zmatený hlavě to vím. Je to tam pořád. Přes to všechno. Nutí mě to psát.

 

 

A taky jiný věci.

 

 

Někdy se zdá, že už jen chodím sem tam. Zabíjím čas věcma, který bych dělat neměla.

 

 

A uvědomuju si to. Každou minutu.

 

 

Cítím se provinile. Bezmocně. Zoufale. Bezvýchodně. Unaveně.

 

 

Hrozně unaveně.

 

 

Je mi daleko víc, než mi doopravdy je.

 

 

A přeju si to, co bych si přát neměla.

 

 

Pohlcuje mě to.

 

 

Zrovna teď.

 

 

Zrovna.

 

 

Teď.

 

 

Odpusť.

 

 

Prosím.

 

 

...