Otcové a ztracené dcery

 

Někdo bilancuje na Nový rok.

Já v srpnu.

Kor po tom, co se stalo na Nový rok letos. Prostě jsem byla neopatrná, sobecká, chtěla jsem si urvat kus a přitom mi z něj nikdy nenáležel ani drobek.

A tak jsem dostala přes prsty. Dost ostře na to, abych si to pamatovala.

Ve vzduchu byl pořád cítit Silvestr.

Vánoce.

Mamka tenkrát věděla, že na příští Vánoce už tu nebudeš.

S babičkou už se nestýkáme.

Objala mě jednou v životě. V den, kdy jsi umřel. Jako když se zavřeš do ledový kazajky.

Pamatuju si, jak se ve výplni dveří odrážel maličký plamínek svíčky, když v obýváku seděly babička, teta, mamka a ségra a probíraly, co se bude dít teď.

Pořád si to pamatuju.

Úplně všechno.

Jenom jsem z toho násilím udělala tabu.

 

Jako když se brácha rozhodl, že začne shazovat to něco málo, co mu začalo růst na tváři. Nějakou dobu používal stejnou vodu po holení.

Ta vůně.

Nechal si pootevřené dveře, tak jsem nakoukla.

„Na co tak koukáš?“

Ta. Vůně.

 

Jana – ne naše Jana, cizí Jana, ale pořád svým způsobem „moje“ - mi před nedávnem řekla, ať ho nechám už duševně jít a nedělám si z něj, onoho muže, hrdinu z románu.

Tak když ne z něj, tak aspoň z tebe.

Tak to přece vždycky bylo, že tátové jsou rytíři ve stříbrné zbroji.  

Nebo ne? 

 

 

 

Skoro půlnoc. Venku fouká vítr. Mlátí do okenních tabulek. 

Poodtrnu zatažené závěsy a koukám dolů na ulici. 

Lampy. Spousta lamp. Světýlka. 

Ráda se na ně dívám. Vždycky mi to připomene Samotáře. 

 

"...a ta bolest tady, to je jak vám ta duše chybí, jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho. Někdy ty kousky duší vidím na lidech jako malý modrý světýlka, kousky duší lidí... Nebo to můžou bejt takový ty naděje, co do vás vkládali vaši rodiče, to je taková druhá varianta. Všichni na sobě máme spoustu světýlek."