ig41

Noční metra jsou jiná, než autobusy, co bývaly u nás. Procházím se městem jen tak nazdařbůh. Není kam spěchat. Ani kam jít. Všude, kam jsem přišla, jsem nakonec byla stejně cizincem. Jen tady tak nějak zapadám.

Je to zvláštní pocit.

Dívat se do očí jako výhrůžka. Tentokrát jsem moc mimo, abych na to myslela.

Zvažuje možnosti, chladně a bez emocí. Ve tváři mu nejde číst tak snadno jako v jiných. Proto neuhýbám.

Mám tři triliony myšlenek. Když zavřu oči, svět na chvíli zmizí. Jen ony ne. Chladný vzduch jak ruka, co chytí pod krkem. Přesně tohle teď potřebuju.

Přesně tohle teď chci.

Jsem prázdno a chci ať je to znát. Nepřeceňuju své možnosti a nenabízím víc, než dokážu dát.

Nemám šanci.

Ta věta mi zůstala.

Chtěla jsem ho zahrnout. Jako všechny ostatní. Zabalit do slov. Ale byla to pravda.

A oba jsme to věděli. Tentokrát.

Budu navždycky. Víte to.

Otvírám oči a vracím se o stovky let zpátky. Stále ten stejný výraz. Chladný a neproniknutelný. Někde uvnitř vzbuzuje zájem. Ale ne ten opravdový.

Povrchní, jako všechno, co teď cítím.

Jestli, tak beze slov. Jako zvířata a padnout.

Na jménu nezáleží.

A i kdyby, co na tom sejde.

Jsem prázdno.

A je to znát.