ok.ko

Už je ani neukládám. Jen píšu. V hlavě, před očima, uvnitř.

 

 

Tolik příběhů, životů, slov. Motá se mi to, když se je snažím vstřebat. A udržet se. Naživu, příčetná, přítomná.

 

 

Jsem tady. A občas si stále vzpomenu.

 

 

 

Jsem tady a to je dobře.

 

 

 

Je to jako osten do srdce. Metaforicky i fyzicky. Nemůžu dýchat pohnout se. Nemůžu nic. Mívám flashbacky. Některý horší, jiný lepší. Ale od určitý doby se jich už nedá zbavit nadobro.

 

 

V některých věcech jim tak strašně rozumím. Chtěla bych vstát, obejmout je a plakat s nimi. Nad celým tím zasraným světem. Rezonuju a držím se zuby nehty, abych to neudělala.

 

 

Mám v rukou celý život. Vím, že stačí jedno slovo a je pryč. Hroutím se pod tou odpovědností, kterou nesu už tolik let na bedrech.

 

 

Někdy si přeju louku. Běžet a padnout na konci do mokré trávy. Zůstat ležet a jen tak sledovat mraky nad hlavou. Smát se. Šíleně a nevázaně. Smát se a dusit se hlínou. I zvenčí.

 

 

Máš oči jako díry do pekel. Ztrácím se v nich dřív, než stačím cokoli udělat. To horko jde mimo mě. Celý to jde mimo mě. Jsem jen pozorovatel vlastního pádu. Dobře se dívejte, jak nedopadnout.

 

 

Dobře se dívejte.

 

 

Dvacet čtyři hodin online.

 

 

Od toho tu přece jsem.

 

 

Nebo ne?