nevím

Je to jen horší. Den ode dne.

 

 

Tiše sleduju život okolo. Všechno proklouzává mezi prsty. I když se tak strašně snažím. Nejde to. Nejde.

 

 

Nejde to.

 

 

Už si nepřeju nic jiného, než utéct. Odejít nadobro. Navždy. Napořád. Nevím, jak dál bojovat. Kde najít sílu. Kam se obrátit. Nevím, jak vyprávět něco, čemu sama ani trochu nerozumím. Čemu někdy ani sama nevěřím.

 

 

Všechno se zdá tak strašně nereálné, až někdy nevím, jestli vůbec existuju. Jestli jsem tu byla od začátku. Nebo vlastně vůbec nikdy. Procházím to pořád dokola. Od začátku do konce. A absolutně netuším, co byla pravda a co lež. Co se stalo. A co se nestalo. Nikdy. Nikde.

 

 

Nevěřím nikomu. Jsem ptáče, sevřené v kleci. Mrtvola hnijící na dně sklepa. Rozkládám se s každým dalším ránem, každou nocí, kdy nedokážu ani na hodinu usnout.

 

 

Je mi zle. Tak strašně jako nikdy předtím. O to víc dělám bezcenných věcí. Píšu jednu větu za druhou, přemáhám se a snažím se tak zoufale, jako by na tom závisel život. Ne můj, ale ten, na kterém doopravdy záleží. Na kterém vždycky záleželo ze všech nejvíc.

 

 

Nemám už vůbec nic. Jen milion hodin chaosu, kterému nikdo nerozumí. Neumím fungovat, začlenit se, neumím už vůbec nic.

 

 

Beru si na sebe práce, kolik nejsem nikdy schopná unést. Dusím se tolika životy, že ten můj pod nimi úplně zaniká.

 

 

Přála bych si jednoho dne prostě zůstat ležet a už se nezvednout. Udělat posledních pár věcí a nechat to být.

 

 

Celý život v jedné krátké vteřině.

 

 

Konečně dojít k tomu, k čemu tolik let směřuju.

 

 

Aspoň jednou za něco stát.

 

 

Aspoň.

 

 

Jednou.

 

 

Za.

 

 

Něco.

 

 

Stát.