jednadvatři

Mám v práci výhled na vrcholky stromů. Ráda se odpoledne dívám, jak se kymácí ve větru. Ten pohyb je jako ukolébavka. Jako pohlazení po bolavém těle a duši, která v něm chybí. Mám taky jednu květinu, fikus, v opačném rohu místnosti. Někdy, když píšu zprávy, na chvilku se zastavím a koukám na jeho velké listy. Skoro jako by ke mně natahoval ruce, v tichém gestu smíření a lásky. Ta rostlina je jedna z mála věcí, které mě v těchhle časech dokážou uklidnit. Jak absurdní.

Moje místnost je oproti dlouhým studeným chodbám o dost útulnější. I když uvnitř není skoro nic. Jen teplo, pár kusů nábytku a ten fikus. Nedávno přibylo na stěnu pár obrázků. Z nějakého starého kalendáře. Takového toho, jak ho od někoho dostanete, ale nikdy si ho nikam nepověsíte. Prý pro pozitivnější atmosféru. Tak nevím. Přijde mi, že se při rozhovorech od té doby nic moc nezměnilo.

Je plno slov, plno vět, které používám. Každý den. Už je umím nazpaměť jako říkanku a občas se mi derou z úst i v tom obyčejném životě. Je hrozně jednoduché se za ně schovat. Jsou jako sklo, které nás odděluje od těch, co sedí jen kousek vedle. Vlastně by měli být pod nějakým úhlem, ale na to já kašlu. Nikdy jsem na tahle pravidla moc nebyla. Ale ta slova. Jsou skutečně jako bariéra, ochranné brnění, které má, jako každá protekce, také svá slabá místa. Mívám pocit, jako by to někteří z nich věděli. A schválně se snažili zasáhnout přesně tahle místa. Z nejrůznějších důvodů.

Vím, že žiju svět ve světě. Že můj skutečný život se smrskl už jen do těch pár stěn, jednoho fíkusu a čtyř vrcholků stromů. Je to tak lepší. Někdy o něco jednodušší, jindy stejné.

Na velkou část dne mám účel. I když samozřejmě vím, že ne všespásný.

Ale vím, co dělat.

Na rozdíl od zbytku času, který mám.

Tam venku.