třicet jedna

Pořád mám tu fotku. Tu od moře. Vždycky se mi líbila nejvíc. Protože v ní bylo něco víc, než jen to, co se prvoplánově snažila zachytit. Něco, v tom výrazu, co mě vždycky uvnitř sevře.

 

 

Dívala se na mě laskavě. Tak nějak maminkovsky. Když jsem jí vyprávěla, že pro tvý modrý oči bych umřela. V jakýmkoli čase a vesmíru. Že je mám vrytý hluboko. Tam, kam nepustím nikoho. Ani sebe někdy. Strašně se mi chtělo brečet, ale nedokázala jsem to. Nikdy před nikým nebrečím. Jen před tebou jsem to někdy dělala. Pak už docela často asi.

 

 

A ona si tam jen tak seděla a dívala se na mě s tím shovívavým úsměvem. V jednom momentě jsem měla chuť rozrazit jí hlavu lampičkou. A ve dalším jsem toužila schovat se k ní jako malé dítě. Jako k mámě.

 

 

Vyprávěla jsem jí to všechno. Skoro. Některý věci mi pořád nejdou. Přes pusu ani tak nějak jinak. Nevím, kolik času uběhlo od začátku až do konce. Ale vím, že to nebylo dost. Nikdy jsme ho neměli dost. My dva. Přála bych si, abys tu teď, když to píšu, byl se mnou, držel mě za ruku a vyprávěl všechny ty absurdity a nesmysly, co tě vždycky napadaly v ty nejmíň vhodný chvíle. Přála bych si smát se, stejně bezstarostně jako tehdy. I když nám už nad hlavou visela tahle budoucnost. I tak jsme se smáli jak dva blázni. Když na to teď myslím, je to jako by mě někdo sevřel pod krkem. Nejde dýchat ani se pohnout. A bolí mě to. Kousek od srdce, nalevo, na hrotu. Bolí to a svírá.

 

 

Můžu psát.

 

 

Chodit.

 

 

Běhat.

 

 

Mluvit.

 

 

Plakat.

 

 

Křičet.

 

 

Dusit se.

 

 

Ležet na zemi.

 

 

Mlátit do zdi.

 

 

Řezat se do stehen.

 

 

Hodiny nepromluvit.

 

 

Můžu cokoli.

 

 

A nebude to jiný.

 

 

Nebude to fér.

 

 

Nikdy nebylo.