proud

Oznamovat po telefonu špatné zprávy je tak nějak lehčí. Nikdy mi nedělalo problém se odosobnit a takhle to jde ještě líp. Dobrý den, je mi to líto, nashledanou. Kdyby něco, zavolejte.

 

 

Malé rodinné tragédie. Tak se to děje. A další den zase stejný, jako ten předchozí. Snídaně, oběd, večeře, televize, postel. Monotónní koloběh událostí.

 

 

Když jsem byla mladší, říkávala jsem, že se zabiju, až přijde ten správný čas. Všichni kolem to brali jen jako pubertální výstřelek. Skoro každý něco takového během dospívání prohlásí. Já to ale tehdy myslela vážně. Nesnesla jsem pomyšlení na to, že bych někdy skončila v tom životě, který jsem viděla všude kolem sebe. Nenáviděla jsem tu prázdnotu, která rostla společně se mnou. A každý den pohlcovala větší a větší kus toho, čemu se tehdy ještě dalo říkat smysl.

 

 

Poznala jsem hodně lidí. A u mnoha z nich jsem hledala něco, co by mi pomohlo vybřednout z té rozblácené, těžké země, do které jsem v průběhu let zapadala stále hlouběji. Ale vždycky to nakonec skončilo stejně. Nic jsem necítila. Vůbec nic. Ať jsem se snažila nebo nesnažila, ať jsem to nechávala být, nebo se aktivně zapojovala. Nikdy jsem necítila nic. Nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo něčemu, co by mi mohlo nějak pomoci.

 

 

Je těžké o tom psát. A ještě těžší si to přiznat. Teď, když visím ve vzduchoprázdnu, napadá mě leccos. Hodně často přemýšlím o smyslu, o tom, jak se věci dějí a proč se tak dějí. O pochopení, podpoře a lásce. Lásce, kterou jsem jednou za život skutečně poznala. Společně se strachem. Tak šíleným, jako nic, co jsem do té doby prožila. Strachem, co nedává spát, vytrhává uprostřed noci a nad ránem pobízí k jakékoli činnosti. Jen abyste nebyli sami se sebou. Sami s ním.

 

 

Je těžké o tom psát. Protože nejsou slova, která by dokázala popsat, co se ve mně děje. Stejně jako se těžko hledají slova pro většinu mých telefonátů. Nebojím se jich. Ale pokaždé, když položím sluchátko, chvilku se jen tak dívám z okna. Nedovedu dělat nic, jen nechávám doznít ty pocity, které se na mě za ten hovor nahrnou. Emoce, které patří někomu jinému, ale protože jsem na druhém konci jen já, skončí nakonec u mě.

 

 

Hodně často přemýšlím. O životě. A o tom, jaký by měl vlastně být, abych byla šťastná.

 

 

A pravda je, že nevím. Nevím, protože pokaždé je tolik věcí, které se můžou pokazit, a které se u mě zákonitě vždycky pokazí, že nevidím jedinou možnou cestu, jak by to doopravdy mohlo fungovat.

 

 

Bývá mi pak hodně smutno. Všude uvnitř.

 

 

A prázdno.

 

 

Ano.

 

 

Prázdno.