515

Čísla nejsou klíčem ke štěstí. Vždycky jsem si myslela, že jsou. Že stačí jen mít ta správná a všechno se to změní. Všechno bude najednou jiné.

 

 

Myslím, že jsem to tam někde věděla od začátku. Že je to jen přetvářka, alibismus, kterým se ukolébávám. Účel světí prostředky. Ať už jsou jakékoli.

 

 

Bolí mě to na páteři, když ležím. Taky na kyčlích a všude uvnitř, kde se dotkl. Je mi zle ze sebe samotné. Tak moc, že to přebíjí veškerý pocit zadostiučinění, který bych teď měla mít. A noc co noc je to horší.

 

 

Zvykám si na pocit života v labyrintu. A nedokážu to snést. Nebaví mě věčně chodit těmi stejnými uličkami a dělat ty stejné chyby pořád dokola. Jsem strašně sama, tak, že se mi někdy zdá, že celá má existence začíná postupně blednout a mizet.

 

 

Myslím, že jednoho dne už to ani nebudu já. Ani tělem, ani myšlenkami. Jen ta prázdná forma. Obal, použitý a vyčerpaný všemi experimenty.

 

 

Nevím, ale mám pocit, že tohle je už vážně konečná. Že tentokrát už není nic. Není se čeho chytit, s kým si promluvit, co udělat. Když se dívám zpátky, celé mi to přijde jako absurdní hloupý film. A ten si zaslouží absurdní konec. Předvídatelný a s určitou dávkou patosu.

 

 

Čísla nejsou nic.

 

 

Čísla nejsou.

 

 

Čísla.

 

 

Nic.