ostatní próza ze života

Někdy si představuju, že se můj život ubírá správným směrem. Tím opravdovým. Jako před lety.

 

 

 

Pamatuju si každou vteřinu, minutu, všechno. A přehrává se mi to náhodně před očima. Jako by někdo pokaždé zmáčkl play na ovládači, který se mi nikdy nedostane do ruky.

 

 

 

Většinou stačí strašně málo. Jedno slovo, vůně, začátek písničky někde zaslechnutý.

 

 

 

Je mi z toho na nic. A nevím, jak ven. A jestli ještě vůbec nějaké ven pro mě existuje.

 

 

 

Když na to všechno jen pomyslím, svírá se mi to u srdce tak strašně, že se musím zastavit a rozdýchat to. Vím, že to není možný, z medicínskýho hlediska, ale bolí mě to.

 

 

 

Hrozně.

 

 

 

Naučila jsem se tvářit, jak mám. A jakž takž zapadnout. Ale stojí mě to tolik sil, že už nezbývají žádné na ten zbytek. Věci, které jsem dělala předtím. A které teď už nezvládám.

 

 

 

Je jednoduché vystavět si oponu, za kterou se schováte.

 

 

 

A nikdo vás za ní už nikdy nenajde.

 

 

 

Nikdo vás už nikdy nenajde.

 

 

 

Ani když si to budete přát.