revival

Procházím pořád těmi stejnými ulicemi. Kolem tří obchodů, dvěma parky a jednou alejí. Ráno bývá ticho a od země stoupá mlha. Někdy si představuju, že je jako ta zvláštní substance, kterou jsem občas vídala ve snech. Dalo se do ní ponořit a plavat, stejně jako ve vodě.

Courám nohy spadaným listím a každý den si říkám, že už bych si opravdu mohla koupit nové boty. Třeba zítra. Nebo pozítří. Jsou i důležitější věci.

Taky potkávám stále ty stejné lidi. Někteří se už i pousmějí, když se míjíme. Je zvláštní, jak rychle člověk zdomácní.

S tím jsem nikdy neměla problém. Převzít cizí za své. Ráda se stěhuju a ráda měním místa, kde trávím většinu svého času. Nikdy nedokážu vydržet někde příliš dlouho. Mám v sobě něco, co mě žene pořád dál a dál. I když bych už teď někdy ráda i zůstala.

Asi stárnu. Občas, když se dívám na děti, jak se křečovitě drží ruky matky, která je s naprosto nekompromisním výrazem táhne ráno do školky nebo do školy, cítím, jak mě to uvnitř trochu bodne. Kousek pod srdcem, na tom místě, kde se mi poslední dobou odráží skoro všechno. Taky mám pak sucho v krku a těžko se mi polyká. Jako by ty dětské oči, zrůžovělé tvářičky a uslintaný lepkavý úsměv pro mě znamenaly najednou něco víc.

Nějak už všemu přestávám rozumět. Jsem mnohem skeptičtější a míň se otvírám. Ještě míň, než dřív. Měli jsme s kamarádem takovou debatu. O tom všem. Mluvil o spoustě věcí. O řece, proudech a o tom, jak, když je něco nesnesitelný a těžký tak, že máte pocit, jako by se to už dělo mimo vás, někde za oponou, je to jen další obzor. Další větev košatého stromu, která vám postupně umožní daleko širší rozhled, než měl kdy kdokoli jiný.

Měla jsem na něj hrozný vztek a taky strašnou chuť poslat ho do prdele.

Nakonec jsem radši šla pryč.

Vím, že ten vztek ve skutečnosti nebyl vůbec o něm, ale o mně. Jsem strašně naštvaná. Takovým tím vnitřním vztekem. Tím který přichází po naprostém zoufalství.

Taky jsem se mu snažila vysvětlit to prázdno. Zase začal něco o stromech a košatých obzorech. Ale já řekla, že je to jen jeden rozměr. Bez cesty tam, zpátky nebo do stran. Jen jedna tupá plocha, která neotevírá vůbec nic.

Je něco po desátý večer. Mám v sobě hodně vína a strašně málo jakéhokoli odhodlání. Poslední dobou zase skoro nespím, tak noci trávím většinou venku. Nebo v hlubokém houpacím křesle před oknem. Houpu se a koukám, jak obloha pomalu světlá. Je ticho, jen sem tam projede autobus. A mně je k nesnesení. Nemám ráda ty hodiny, které musím každý den nějak přečkat.

Někdy, ještě předtím než vyjdu do mrazivého rána, bojím se sama sebe.

Toho prázdna, které není ani trochu košaté. A neotevírá vůbec nic.

Jen pohlcuje.

Procházím pořád těmi stejnými ulicemi. Kolem tří obchodů, dvěma parky a jednou alejí.

Je zvláštní, jak rychle člověk zdomácní.

Zvláštní, jak rychle člověk -