U sklenky vína

Máma je na světě prostě jenom jedna. A obzvlášť ta moje. Málokdy se totiž stane, že k sobě mají dvě generace žen takhle blízko, jak věkově, tak vztahově. Dneska večer jsme zůstaly samy doma. Táta šel na oslavu narozenin kamarádovi z práce a máma do mě tak dlouho hučela, až se mi jí zželelo a dala jsem si s ní víno. Chvilku předtím jsem si do vlasů vtírala olejíček, takže jsem to víno zaboha nemohla otevřít, protože mi neustále prokluzovalo v dlaních. A máma se smála. Lamentovala, že netuší, po kom to vlastně jsem. A když jsem to víno načala, podívala se na mě tím svým pragmatickým pohledem zkušené a protřelé ženy a oznámila mi, že si to víno nalejeme do skleniček od tulamorky, protože ostatní skleničky jsou už naleštěný do vánoční atmosféry.
„A stejně mě štve, že ten táta šel,“ řekla po našem skromném přípitku, „asi skočím za sousedem.“ prohodila jakoby nic a lokla si znovu.
„Mami, to je nechutný,“ procedila jsem skrz zuby a snažila jsem se zahnat představu našeho obstarožního souseda, kterého jsem kdysi nedopatřením viděla tak, jak ho pán Bůh stvořil, a věřte, že na něm nebylo nic k vidění.
„Copak se ti na něm nelíbí?“ zeptala se a zvědavě nadzvedla obočí.
„Nic se mi na něm nelíbí. Ale chápu, že ve svým věku už bereš všechno, co dejchá,“ konstatovala jsem drze. Máma se dala do smíchu… Smála se, v očích se jí dokonce objevily slzy pobavení a mně došlo, že dřív bych za takovou poznámku dostala pohlavek. A že právě tohle byla jedna z těch vzácných chvil, kdy mě máma brala jako dospělou.