Ve střípcích padlých hvězd vzpomínky zanikají, zář pohasíná a já se snažím najít směr ve tmě, beze hvězd. Jdu nevyšlapanou cestičkou s jemným plaménkem v hrudi. Něco uvnitř sebe postrádám do celistvosti. Postrádám a hledám. Snažím se žít bez té druhé části. Jsou dny kdy kráčím jasně a s příma, však také je střidají dny pádu na zem. Prudkých a bolestných. Kráčím a snažím se neohlížet. Kráčím a slzy nechávám v mořské laguně srdce vypařit však už z koryta přetékají. Kráčím a uvnitř sebe křičím. Kráčím a chci spatřit konec. Kráčím a slábnu. Kráčím a nevidím nic.
Zpět z podvědomí Miky do koupelny kde sedím na pračce a otevírám kohoutek horké vodě stékající do vany. V zrcadle, ze tří úhlů se odráží skleněné tváře. Snaha pojmenovat a poznat je, je mizivá. Však začinám dialog. "Kdo jste?" Ostýchavě se tážu. "Ty to nevíš? Sama nás pojmenuj!" Pyšně odpovídá tvář uprostřed. Přemýšlím jaké tři bytosti v sobě nosím. A s přímým hlasem hovořím. "Na straně levé Dominika zosobňuje pomoc, přatelství a bezpečí. Uprostřed ona hrdě postavená Hanka, příjmá roli ublížené a ztracené uvnitř sebe. Na straně pravé. Po boku levém Hanky je Michaela neboli Mika. Odosobněná emočně nestabilní s bolestí." Přemýšlím a koukám na své tři zhmotněné odrazy vlastního nitra. A vše se snažím pochopit a odpustit sama sobě a jim.
"Domi, Miluji Tě, prosím odpusť mi, děkuji Ti..."
"Hani, Miluji Tě, prosím odpusť mi, děkuji Ti..."
"Michaelo, Miluji Tě, prosím odpusť mi, děkuji Ti..."
"Mika, Miluji Tě, prosím odpusť mi, děkuji Ti..."
Stále dokola opakuji a slzy lagun vyvěrají na povrch. Z vyjetého kruhu vycházím a kráčím cestou neznámou.
"Chápu a rozumím Vám. Děkuji Vám za zrcadla." S láskou v srdci slova tečou.
Uzavírám dvírka zrcadel a opět předemnou stojí jedna tvář, ale stále to nejsem Já. "Kdo jsi?" Opakuju se. "Zbídačený muž uvnitř tebe" hovoří velmi neslyšně. "Nerozumím ti" můj hlas skřehl a začal se třást. Dlouhé ticho a vibrace svazují malou, tísnivou místnost. "Ten jež v tebe věří a stále tě doprovází" s větší hlasitostí zazněl. "Já, mé egoistické já ti neví jak odpovědět" snažím se odpovídat z příjma a bez zaujetí. "Tak jej opusť, zahoď ego a příjmi svou čirou zář!" Urputně na mě kříčí. "Nekřič tak na mé Já." Pevně se "Já" ego drží. "Tak ano příjmám tě a odcházím" sestupuje dál do nevědomí v mé mysli. "Prosím neodcházej, potřebuji tě..." odproštěná od ega prosím na kolenou. Však nikdo neslyší.
Koukám do zrcadla zorničky se zůžili a pohlížím sama na sebe. Nahá a nic "neskrývající". Uzavíram kohoutek horké vody. A jedna i druhá noha se noří a rozpouští. Kapalním a pouštím očistný proces.
Tam jež se vynořím, tam kde světlo prozařuje temnotu. Kde dětský smích odráží smutek. Se znovuzrodím. Čistá bytost a nastoupím s neutichajícím plamenem uvnitř hrudi na cestu nového roku.
Budoucnost je zář. Minulost je pochopení a poznání. Přítomost je dech otevřeného srdce.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk