pro*

Od té doby, co jsi pryč, se tu necítím doma. Je to zvláštní, vlastně jsi mě nikdy nedoprovázel. Nejezdil se mnou po eskalátorech v metru, neprodíral se davy lidí na vánočních trzích, ani neprobíhal tím lesem kousek za mým oknem. Nic z toho se nestalo a přece jsem tehdy cítila, že sem patřím. Cítila jsem tvoji přítomnost v každém kousku toho města a asi i proto jsem v něm od prvního dne byla doma.

 

 

Teď je cizí. Když tisknu nos ke studenému sklu nočního autobusu a projíždím místy, kde jsem byla už tolikrát, přijdu si nepatřičně. Jako bych už nebyla toho všeho součástí.

 

 

Včera mi bylo zase špatně. Jela jsem z jedné konečné na druhou a nebyla si ani trochu jistá, jestli budu schopná vystoupit. Když jsem na chvilku zavřela oči, přišlo mi, jako by se svět kolem mě rozpadal a já balancovala na posledním vratkém kousku země pod nohama. Musela jsem se přichytit okraje sedačky, abych se neskácela dolů.

 

 

Vůbec nevím, co teď bude. Strašně bych si přála to nějakým způsobem ze sebe vypsat. Ale slova nefungují tak, jak bych potřebovala. Nic nefunguje tak, jak bych potřebovala. Nejhorší ze všeho je ta neuzavřenost a zmatek, který po tobě ve mně zůstal. Ten se nedá vypsat ani spolknout a někam zatlačit. Je se mnou pořád.

 

 

A brání mi v tom začít cokoli jiného. Zůstala jsem na místě a nemůžu se hnout ani na krok. Jsi všude, v každém slově, tónu, v každém pohybu, který udělám.

 

 

Ano, vůbec nevím, co teď bude.

 

 

Mám hrozný strach.

 

 

Z města, kam nepatřím.

 

 

Z lidí a jejich otázek.

 

 

Ze života.

 

Ze života.