262-2015

Jsem jak zaseklej automat.

 

 

Je 23:41 a já nedokážu spát. Tak ti zase jednou píšu. A někde uvnitř tajně doufám, že si to čteš. I když vím, že je to blbost a další z irelevantních a zbytečných věcí, kterými vyplňuju tyhle dny.

 

 

Ale co když...

 

 

Nikdy jsem se necítila tak strašně prázdná, jako teď. Vím, že jsem to často říkávala už dřív, ale teď je to jiné. Je to bariéra. Mezi mnou a okolním světem. Nedovedu to vysvětlit, tak o tom radši nemluvím. A jsem v tom strašně sama.

 

 

Pořád dokola se mi motá v hlavě všechno, co se stalo. A kde jsem udělala tu chybu. Co jsem měla udělat aby se to nestalo. Jaká jsem měla být. A proč jsem vůbec měla být.

 

 

Nezapomněla jsem ani na jednu z těch věcí. Na hitík, na Magic, na to, jak jsi řekl, že budeš šťastnej když -

 

 

Nezapomněla jsem vůbec na nic. Ani na to špatný. Na ty zoufalý hovory o půl třetí ráno, na společný noci a krutý vstávání na druhej den do školy. Na bolest, zklamání a ten den, kdy jsem se nedokázala přestat smát.

 

 

Je strašlivý, jak se to pořád vrací. Stačí jedno slovo, jeden pohled někoho, koho neznám a je to zpátky.

 

 

A začíná se to podepisovat. Nevím, jak dlouho ještě vydržím.

 

 

Řekl jsi, že mě nikdy neopustíš. Zní mi to v uších. Pořád.

 

 

Tak jsem jen chtěla, abys věděl, že jsem ti odpustila.

 

 

Jestli to čteš, ať jsi kde jsi, odpouštím ti. Úplně všechno.

 

 

A

    ty

          mně?