Mezičasy

Vzpomínám si, jak sis poprvé všimla. Byla noc, ležel jsem, tebe na hrudi. Zaposlouchala ses do mě a udivilo tě, že občas zastavím, pak popoběhnu, ale jen malý kousek, to abych mohl zase chvilku stát. Vázne-li čas, pak ani srdce nespěchá, jen postojí stranou a kousek života promlčí. Jsou to taková moje malá smíření. Okamžiky v nichž se nic nerodí, o nic se nebojuje a pro nic neumírá, okamžiky v nichž všechno - i sám svět  - spočívá.

buch            buch             buch            buch                             

buch

buch buch buch          

buch

buch            buch            buch            …                                                                             

Jeden sval.

Jeden smíš, ty víš…