teď

Jsem taková, jakou bys mě možná chtěl. Nosím podpatky. Mluvím tichým hlasem. Zdravím. Dívám se do očí. Sem tam omdlívám. Z hladu a taky jen tak.

 

 

Jsem taková, jaká jsem vždycky chtěla být.

 

 

-abych ti seděla

 

-aby ses za mě nestyděl

 

-abych se vyrovnala

 

 

Ani nevím komu.

 

 

H. říká, že jsem jak zvířátko, co chce obejmout. Ale nemá v tom pravdu. I když on si myslí, že ji má. Vždycky si tajně myslí, že ji má. Přestože se to snaží zuby nehty nedávat najevo.

 

 

Pravda je taková, že mám jen ráda jeho křeslo. Je tak hluboký, že se tam schovám skoro celá. Když pak zavřu oči, představuju si, že jsi tam ty. Dělám to tak u spousty věcí.

 

 

Možná je pravda i taková, že už mi na ničem nesejde. Je mi jedno, co ostatní říkají. Dělám dál věci, který mám zakázaný a neplním ani jeden slib, kterej jsme si dali. Ještě mi zbývá porušit ten poslední.

 

 

Je to absurdní. Stejně bych se asi ani teď nevyrovnala tomu světu, ze kterýho jsi. Asi mi vždycky chybělo „to něco,“ ať jsem udělala, co jsem udělala. Vidíš a říkala jsem to už od začátku a ty ses na mě za to tak zlobil.

 

 

Navíc si opravdu přijdu jako blázen, když tohle píšu. A zároveň mi to přijde správný. Dát vědět.

 

 

Možná bys taky mohl. Nějak. Aspoň krátce.

 

 

H. taky říká, že člověk nemůže mít vždycky to, co chce. V tom taky nemá pravdu. Já nic nechci. Nechápe moji formu lásky, ten pocit, kdy za druhýho člověka dejcháš a i když s ním nejsi, ta jistota, že je někde jinde, ta jistota, že je, ti dává nějakej smysl a posouvá tě dál, i když na tebe padá celej svět, se všema sračkama, který se v něm namanou.

 

 

Vím, že tys to chápal, ať už ten zbytek uvnitř tebe byl jakejkoli.

 

 

Jseš jedinej člověk na světě, kterýmu bych odpustila absolutně všechno.

 

 

A taky jedinej člověk na světě, u kterýho tu možnost nemám.

 

 

Nemůžem mít vždycky to, co chcem.

 

 

Já nejspíš nikdy.