pět

Asi devadesátou devátou noc koukám z postele na oblohu a říkám si, jestli vidíš tu stejnou hvězdu jako já. Nejspíš jo. Anebo je to zas totální blbost a další z výplodů mého opileckého mozku. Všechno se to tak nějak stírá.

 

 

Už si nedokážu říkat, co všechno bylo špatně. S časem si umím vzpomenout jen na ty hezké věci. A trápí mě to tím víc, čím víc si vzpomínám. Najednou vyplouvají na povrch okamžiky, které byly dávno někde zahrabané. Okamžiky tak hezké, že mě totálně přirazí ke zdi a otřesou celou mojí existencí. Vždycky si pak říkám, jak jsem jen mohla zapomenout. A hned nato, jak jsem si vlastně mohla vzpomenout.

 

 

Čím víc se snažím, tím víc to jde do kopru. Opravdu jsem to zkusila, ale je to marný. Přesně, jak jsem kdysi říkala. I když tehdy by mě ani nenapadlo, že to jednou budu muset doopravdy řešit. Tak moc jsem té budoucnosti věřila.

 

 

Myslela jsem si, že v medicíně neexistují hranice. Stačí víra. Až jsem se sama občas divila, co všechno ještě procházelo. Možná i proto jsem tak doufala, že by to mohlo projít i nám. Teď, když se dívám do prázdných očí lidí, se kterými se denně setkávám, vidím v nich sebe a taky to, jak moc jsem byla naivní. Hranice existují a žádná víra je nikdy nespasí.

 

 

Stejně jako mě.

 

 

Tohle je asi poslední zpráva, co ti tu nechám. Nějak na víc už nemám. Padá to na mě tolik, že to nedokážu snést.

 

 

Jestli si to někdy budeš číst, chtěla bych, abys věděl, že jsi byl ten jedinej opravdovej. Vždycky a za jakýchkoli podmínek. Nikdo nikdy nebyl a nebude jako ty.

 

 

Teď, když poslouchám Magic, svírá mě to tak strašlivě, že mám pocit, že musím každou chvíli zevnitř explodovat. Zakazuju si to, ale stejně to pokaždé pustím znovu a znovu. Nedokážu přestat. V ničem, co s tebou souvisí.

 

 

To byl vždycky můj obrovský nedostatek. A taky to, co mě nakonec pokaždé zničilo.

 

 

Neumět přestat.

 

 

Ve chvíli, kdy jsem přestat měla.