tady a teď ... ne

Myslím, že si podvědomě hledám stále ten stejný typ. Vlastně ne, vím to. Hledám tebe.

 

Někdy mi pasuje jen kousek, někdy je toho víc. Ruce, oči, vlasy, akcent. Tělo.

 

Tělo.

 

Něco tak strašně konečnýho a omezujícího. A taky to to jediný, co můžu dostat. Nic víc. A pak si zas a zas uvědomovat, že tohle nejseš ty. A nebudeš.

 

Někdy si přijdu tak osamělá, že mám chuť udělat něco totálně šílenýho. Nebo odejít někam, kde mě nikdo nezná. Odejít ode všeho a od všech. Na druhou stranu zeměkoule. Je mi jasný, že by mě to tam zase všechno dohnalo, stejně jako vždycky, když jsem se takhle snažila řešit problémy. Ale i tak. Všechno mi tu připomíná to, že jsem selhala. Že jsme selhali oba.

 

Hrozně bych si přála zažít něco pozitivního. Občas, když vidím všechny ty příběhy okolo, z nichž některé dopadnou tak, jak by nikdo nečekal, tajně si přeju, aby se někdy něco takovýho stalo i mně. A aby to nakonec skončilo jinak, než tak jako vždycky. Aby mě to aspoň pro jednou nesrazilo na kolena ve chvíli, kdy si začnu konečně myslet, že to za něco stojí.

 

Jsem prázdná, vím to. Taky nešťastná. Vyčerpaná. Rezignovaná. Lhostejná.

 

A nejde to spravit. Ani když se dívám do očí samotný smrti.

 

Má dlouhý řasy a modrý oči.

 

Stejně jako ten, kterej se mě včera večer ptal, jestli věřím na peklo.

 

Nevěřím. Žiju ho.

 

A ty?