Kamarád na Facebooku před nedávnem ve stories sdílel svoje kresby. Pamatuju si, jak jsem se s ním poznala. Oba jsme byli v šesté třídě a dali jsme se dohromady na volitelný výtvarce, kde jsme spolu jednou začali kreslit sněhuláka. Když moji třídu o dva roky později rozdělili, často jsem u něj jen tak seděla s hlavou na lavici a pozorovala ho, jak kreslí.
K mužům jako seš ty mě to táhlo už dávno. Dřív, než si sama uvědomuju.
Na gymplu jsem měla spolužáka, byl s námi jenom jedno pololetí, potom odešel na konzervatoř. Loni na konci roku nám přišel zahrát, na zádech pouzdro s akordeonem, s úsměvem, který mění sebedospělější muže v malý kluky.
Hrál jak svoje věci, tak věci přejaté. Když hrál několik skladeb z Amelie, vybavila se mi z filmu jedna scénka. Je až skoro na konci, potom, co se Nino objeví u Ameliiných dveří, zatímco ona poslouchá nahrávku od Skleněného muže.
Ta scénka, kdy spolu leží v posteli a ona ho hladí po vlasech. Jedna z mých oblíbených.
Když jsem se dívala na ty kresby, došlo mi, jak jsme všichni dospěli. Kresby už se v ničem nepodobaly těm malůvkám patnáctiletýho kluka, portréty slavných osobností a obrázky smyšlených postav nahradily ženy s minimem oblečení. Já momentálně dala do oběhu něco, co nezapadá do šablon toho, co tvoří křehký skoro-dvacetiletý holky. Už nejsme děti a zároveň mi přijde, že na dospělost pořád nejsme připravení.
Minimálně já ne.
Nedávno jsem o tobě zase psala. Člověk se totiž vždycky vrátí tam, kde je mu příjemně. Celý je to o tobě. Plus je tam použitá slovní hříčka z románu od P. Strašně se mi líbila, naprosto mě dostala.
Protože mi tě připomněla.
Protože máš taky rád Edgara Allana Poea.
Protože...
Nedávno na mojí poličce s knihami lezl pavouk. Pořád nejsem schopná pavouky odhánět, tak jsem ho nejistě pozorovala. Je to speciální polička, kde mám jenom knížky, propisky a veškerý propriety mýho literárního života.
Všechny bych je vrátila, knížky střelila v antikvariátech a mapy vnutila dobrodruhům... Jenom aby ses vrátil.
Pavouk postupně přešel celou poličku, aby zalezl do hrníčku s motivem Londýna, který tam mám taky. Vyhrála jsem ho tenkrát se spolužačkami v soutěži, kterou pro nás připravila naše průvodkyně, když jsme byli na školním zájezdu v Británii. Když jsi byl, pila jsem z něj často. Už dlouho jsem do něj nic nenalila, naposled jsem z něj pila, když jsem tušila, že u mě už nikdy nebudeš.
Měla jsem pravdu.
A přitom bych tak strašně ráda tu pravdu neměla.
Když mi došlo to o dospělosti, došlo mi taky, jak už se ta smyčka kolem maturity a přijímaček hrozně rychle utahuje. A jak strašně si přeju, zase čekat do dvou do rána, až se vrátíš z práce. Jak hrozně moc si pořád, i po tom všem, přeju, abych se zase k tobě mohla schovat. Do našeho mikrosvěta.
Do.
Našeho.
Mikrosvěta.
Komentáře (6)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk